Velikonoce - Křesťanský svět prožil svůj největší svátek. Za dva tisíce let se podoba obřadů Svatého týdne změnila do mnoha variací.
Snad nejpřesvědčivěji se pašijové hry velikonoční předvádějí na vzdálených Filipínách. Jinde stačí červená barva a náznak, zde se ruce a nohy probíjejí skutečnými hřeby. Méně teatrální katolíky nalezneme překvapivě i v Číně.
Do Jeruzaléma, kolébky křesťanství, se sjíždějí věřící turisté odevšad a zkoušejí prožít křížovou cestu. To ve Španělsku nosívají různá bratrstva na bedrech samotného Ježíše. Ještě předtím však kajícníci ve špičatých kápích chodí ke zpovědi do kostela.
Španělsky se těmto kajícníkům říká "Nazarenos", kteréžto slovo je odvozeno od Nazaretu a jeho dalšími významy je buď širší "křesťan" nebo užší "Ježíš". Různobarevné kápě izolují tyto jedince od okolního světa. Nejsou rozpoznatelní, ale skrze otvory vidí; stávají se tedy jakýmisi neviditelnými pozorovateli. Jedním z vrcholů španělských obřadů je variace na inkvizici a její akt víry, takzvané autodafé. Dnes se již neupalují kacíři, ale pouhé symboly neřesti.
V našich končinách stále přežívá tradice kraslic. Původem se sice nejedná o křesťanský zvyk, ale o pohanský rituál plodnosti, který se později navázal na symboliku obnovy a životního koloběhu jež je skryta i v Ježíšově zmrtvýchvstání.
V Německu někde minulost ustoupila současnému komerčnímu kýči. Velikonoční zajíčci jsou zde huňatí a neúnosně roztomilí.