S majorem jsem se potkal během svého pobytu v Kosťantynivce. Svou radou mi zachránil život. Díky němu jsem se neubytoval v domě, který následkem zásahu ruským dělostřeleckým granátem shořel.
Ukrajinský deník Petra Židka
Již 17 let žiji na Ukrajině, jsem turistickým průvodcem, pomáhal jsem podnikatelům s aktivitami zaměřenými na ukrajinský trh a od začátku bojů pracuji jako válečný kameraman. Bydlím v Zakarpatí, ale pracovně jezdím po celé Ukrajině. A vám budu rád přinášet příběhy země, která se mi stala druhým domovem.
Hovořili jsme spolu o tom, co se děje na jejich úseku fronty.
Zaujalo mě jeho vysvětlení, že hovořit o úspěších a neúspěších v boji je do zakončení bojových operací vždy problematické.
"Nemůžu říct, že pokud jsme ztratili například pozici číslo osm, že je to neúspěch. Stejně tak nemůžu tvrdit, že dobytí pozice číslo sedm je úspěch. Bojové operace totiž ještě neskončily a budou trvat tak dlouho, dokud si naše brigáda nebo nepřátelská brigáda udrží bojeschopnost.
Teprve poté, co ji jedna ze stran ztratí, bude možné hovořit o úspěchu, či neúspěchu. Dnes je pozice číslo osm obsazená nepřítelem a pozice číslo sedm námi. Za dva nebo tři dny se ale situace může změnit. Boje neustále pokračují, a proto nemohu mluvit o tom, že by někde byl nějaký úspěch, nebo neúspěch."
O ruských akcích říká například: "Čas od času se jim podaří proniknout nám do týlu. Obvykle jsou ale všechny takové skupiny, kterým se to podaří, zničeny a pozice, které ztratíme, po nějaké době znovu získáme."
Dále jsme hovořili o morálce mužstva, o problémech s logistikou a únavě vojáků. Zajímalo mě, jak dlouho bývají pěšáci na pozicích a s jakým mohou počítat odpočinkem v týlu. Odpověď mě šokovala - nečekal jsem, že to může být tak dlouho. Když jsme loni strávili s muži jednotky - tehdy ještě kapitána Jablonského - 24 hodin v zákopech, zdálo se nám to jako věčnost. A teď… Vlastně si to ani nedovedu představit a přemýšlím, jestli jsem se nepřeslechl.
Majora nedávno povýšili. Ptal jsem se, co to obnáší. Zajímalo mě, jestli má více zodpovědnosti a práce a zda je spokojený se svým kariérním růstem. Odpověď jsem sice dostal dlouhou, ale ne zcela jasnou. Jedno ale vím jistě: nechtěl bych sloužit ani v jeho předchozí, ani v nynější funkci.
Protože major Jablonský měl u sebe brokovnici a já se poslední dobou zajímám o jejich využití v armádě, musel jsem se na ni zeptat. Major mi mimo jiné řekl: "… je to Maverick 88. Trochu jsem si ji upravil podle sebe. Jsme daleko od fronty, takže teď můžu střílet jen na bažanty nebo terče… Ne, vážně, většinou se pohybuji s brokovnicí. Teď, jelikož se zabývám logistikou a mými hlavními protivníky jsou nepřátelské drony, mám ji kvůli nim nabitou. Je to lepší zbraň než automat."
