Ruské protiútoky často končily těžko představitelnými masakry. Rudá armáda totiž zápasila s nedostatkem zbraní, a tak do útoku posílala i neozbrojené vojáky. Ti museli za svými soudruhy ve zbrani běžet a čekat, kdy jejich spolubojovník padne. Teprve poté si mohli jeho zbraň vzít a pokračovat v útoku na nepřátelské pozice. V takových situacích se často stávalo, že se vojáci prali například o ležící pušku či náboje, zatímco je ostřelovaly německé kulomety.
