Londýn - Britské Labour party, jež v sobotu oznámí jméno svého nového vůdce, hrozí v opozici úpadek. Pokud tedy nezahájí razantní vnitrostranické reformy, jaké před lety uskutečnil tehdy ještě mladistvě vyhlížející a neopotřebovaný Tony Blair.
Jejich nositelem by měl být jeden z dvojice bratrů Milibandů, absolventů Oxfordu a členů předchozí vlády Gordona Browna, kteří mají ve stranickém hlasování největší šanci uspět.
Pětačtyřicetiletý David byl ministrem zahraničí, o pět let mladší Ed řídil rezort energetiky a klimatických změn. Média i analytici preferovali někdejšího šéfa britské diplomacie, výsledek hlasování, jež proběhlo v uplynulých dnech, ale může přinést překvapení.
Spíše středově orientovaného Davida by v čele labouristů rádi viděli především poslanci a členové strany. Levicově smýšlejícího Eda zase chtějí odboráři, kteří mají v Británii tradičně právo vyslovit se k osobě předsedy Labour party.
Těch druhých je podstatně víc.
New Labour versus tradice
První z bratrů představuje Blairovu New Labour, více orientovanou na střední třídu, druhý návrat ke kořenům velké dělnické strany, která marxismus ze svého programu definitivně vyškrtla až v 80. letech.
To ale nevylučuje, že ve stranickém referendu vyhrál právě Ed Miliband. Blairismus mezitím notně vyčpěl a ministři jeho nástupce a v jistém ohledu i duchovního dědice Gordona Browna byli zapleteni do řady úplatkářských skandálů.
"Ed má v sobě zvláštní ingredienci, je to člověk, který nabízí skutečnou změnu, David je spíše zajatcem minulosti," řekl agentuře AP někdejší labouristický předseda Dolní sněmovny Peter Hain.
Rozhodování voličů komplikoval fakt, že Blair ve své nedávno publikované autobiografii Browna nijak nešetří a tvrdí, že se celou dobu snažil podkopat jeho pozici a labouristy vrhnout o několik desetiletí zpět. Tím myslí odborářskou minulost strany, posilování státního sektoru a zvyšování daní, k nimž by se rád vrátil Ed Miliband.
Bratři popírají, že by z nich soupeření o post šéfa strany udělalo nepřátele, jisté napětí je mezi nimi ale cítit. V politických názorech se ostatně liší už dlouhé roky.
Dědeček rudoarmějec
Jejich otec Adolf Miliband dorazil do Británie v roce 1940 na poslední lodi, která opouštěla přístav Ostende ve dnech, kdy Belgii zaplavovala nacistická vojska. Své jméno si nechal záhy změnit na Ralph, vstoupil na prestižní London School of Economics a za války sloužil u královského námořnictva.
Názorově byl vždy hodně vlevo. Nejspíš za to vděčil svému otci, který se narodil v židovském ghettu ve Varšavě a po první světové válce působil v řadách Rudé armády.
Ralph Miliband byl nicméně vždy ostře kritický k osobě Josifa Vissarionoviče Stalina a sovětské zahraniční politice. A v tom duchu vychovával i své syny.
Tak trochu mimo realitu
Labouristé mají jedinečnou šanci získat zpět ztracenou voličskou přízeň. Hodně bude ale záležet právě na osobě nového šéfa strany.#
foto3
Škrty, jež v souvislosti se snahou o likvidaci schodku veřejných financí ve výši 150 miliard liber, který zbyl po Blairově a Brownově vládě, ohlásil Cameronův kabinet, jsou silně nepopulární. Nesouhlasí s nimi většina britské veřejnosti.
Otázkou zůstává, zda některý z dvojice bratrů Milibandů má v sobě dostatek charismatu i odvahy, aby vnitrostranické reformy, jež Labour party potřebuje jako sůl, také uskutečnil. A zda je schopen veřejnosti předložit skutečnou alternativu k liberálům a toryům.
"Myslím, že jsou oba nyní tak trochu mimo realitu, v níž žijí obyčejní lidé," obává se autor biografie bratrů Milibandových a někdejší Blairův poradce pro styk s médii Lance Prince.
Je silně nepravděpodobné, že by klání o funkci předsedy strany vyhrál některý z dalších tří kandidátů: bývalí ministři Ed Balls a Andy Burnham, či první žena tmavé pleti, jež se o post šéfa Labour party uchází, poslankyně Diane Abbotová.
Labouristy však v každém případě čekají těžké roky.
Liberální demokraté, jimž po ohlášení vládních škrtů rychle klesají preference, teď rozhodně nebudou riskovat rozštěpení strany a debakl v případných předčasných parlamentních volbách. S těmi by toryové ostatně souhlasili jen za předpokladu, že by měli šanci Labour party drtivě porazit.
Vše tak hovoří pro to, že současná vládní koalice přežije celé pětileté funkční období. Labouristé proto budou mít dostatek času přemýšlet v opozičních lavicích o tom, kde v uplynulých letech udělali chybu.
Měli by se jí vyvarovat hned na začátku. Nový předseda totiž ještě nutně neznamená nový začátek.
