„Můžeme mluvit o nejúspěšnější a nejefektivnější dekapitační operaci v dějinách válčení,“ říká pro Aktuálně.cz vojenský analytik Lukáš Visingr. Írán podle něj dokáže udržet současnou intenzitu raketových útoků už jen několik dní. V rozhovoru rozebírá také příčiny vzdušné dominance USA a Izraele i dopady konfliktu na Rusko.
Spojené státy a Izrael hned v úvodu konfliktu výrazně ochromily nejvyšší vedení Íránu. Jak výjimečný je z vojenského hlediska rozsah a efekt takové dekapitační operace?
Myslím, že můžeme mluvit o nejúspěšnější a nejefektivnější dekapitační operaci v dějinách válčení. Eliminovat takto významnou část politického a vojenského vedení jedním úderem hned na začátku války se nikomu nikdy nepovedlo.
Jak mohlo k něčemu takovému dojít? Kam zmizela íránská protivzdušná obrana?
To je naprosto legitimní otázka. A zároveň se nabízí srovnání: proč v únoru 2022 nezmizela ukrajinská protivzdušná obrana během ruského útoku?
Tady se ukazuje zásadní rozdíl mezi americkým a izraelským způsobem vedení války a ruským přístupem. Američané i Izraelci mají dlouhodobé zkušenosti s operacemi zaměřenými na potlačení a ničení nepřátelské protivzdušné obrany. Pro ně je to rutina.
V tomto případě šlo pravděpodobně o kombinaci protiradarových střel, intenzivního elektronického boje, přesných úderů na systémy velení a řízení a použití zbraní dlouhého dosahu. Nejprve si „otevřeli dveře“ – vytvořili průletové koridory – a poté systematicky ničili jednotlivé prvky íránské obrany.
Má tedy momentálně USA a Izrael vzdušnou dominanci?
Podle dostupných záběrů nad Íránem volně operují letouny čtvrté generace, například F-15 nebo F-16, které nejsou stealth. Tyto stroje shazují naváděné bomby prakticky nad cílem, nikoliv z velké vzdálenosti.
To jasně ukazuje, že se nebojí. A pokud se nebojí, znamená to, že protivzdušná obrana efektivně přestala existovat.
Izrael už během loňské dvanáctidenní války použil formulaci: „Dosáhli jsme vzdušné nadvlády nad Teheránem.“ Pokud někdo dosáhne vzdušné nadvlády nad hlavním městem protivníka, další komentář je téměř zbytečný.
Co se týče íránského letectva – většina letadel byla pravděpodobně zničena na zemi. Objevily se neověřené záběry MiG-29 nad Teheránem a spekulace o aktivitě F-5 nebo F-14, nic z toho však nebylo potvrzeno. Íránské letectvo se do konfliktu prakticky nedokázalo významně zapojit.
Írán v reakci na útok zahájil raketové útoky na americké cíle napříč Blízkým východem. Jak dlouho může být schopný pokračovat?
Írán disponuje tisíci raket. Klíčový je však počet odpalovacích zařízení. Těch je výrazně méně, řádově stovky.
Izrael uvedl, že už zničil přibližně polovinu odpalovacích zařízení. Pokud je to pravda, íránská schopnost útočit bude postupně klesat.
Odhadoval bych, že v této intenzitě může Írán pokračovat ještě několik dní. Pokud by však operace trvala například měsíc, je velmi nepravděpodobné, že by si dokázal udržet schopnost odpalovat rakety ve stejném rozsahu.
Moderní síťově propojené vedení války navíc umožňuje například letounům F-35 sledovat balistické střely a z jejich trajektorie velmi rychle určit místo odpalu. Tyto informace jsou okamžitě sdíleny v rámci systému velení což umožňuje rychlou likvidaci odpalovacího zařízení.
Právě tato informační nadvláda je jednou z klíčových výhod amerického způsobu vedení války.
Co Írán sleduje útočením napříč regionem?
Nad tím si řada analytiků láme hlavu. Pokud bylo cílem vyvolat tlak arabských států na Spojené státy a Izrael, aby ukončily kampaň, pak se tento plán zjevně minul účinkem.
Situace se totiž vyvíjí úplně opačným směrem. Minimálně Saúdská Arábie a Spojené arabské emiráty zvažují možnost, že by se do úderů proti Íránu mohly aktivně zapojit.
Představa společných operací izraelských a arabských stíhaček proti cílům v Íránu by měla mimořádně silný symbolický i propagandistický dopad.
Nelze vyloučit ani to, že Írán se snaží „zaměstnat“ Spojené státy na více místech současně. Raketové útoky však zatím zatěžují především obranné systémy a útočné kapacity USA a Izraele zásadně neomezují.
Je možné, že Írán si uvědomuje, že se blíží konec, a tak za sebou chce „pořádně prásknout dveřmi“.
Co může znamenat „konec“, o kterém mluvíte?
Optimistický scénář by znamenal konec teokratického režimu a nástup pragmatičtějšího vedení – například technokraticko-vojenské vlády, která by postupně zahájila reformy.
Velkým problémem jsou Revoluční gardy, které představují „stát ve státě“ a kontrolují mimo jiné balistické rakety. Vztahy mezi regulérní armádou a gardami nejsou dobré, což by v případě destabilizace mohlo vést k vnitřnímu mocenskému střetu.
Írán je zároveň etnicky pestrý. Zhruba dvě třetiny tvoří Peršané, zbytek tvoří menšiny jako Ázerové, Kurdové či Arabové. Případná destabilizace by mohla otevřít i separatistické tendence.
Ideální by byl pád režimu bez občanské války. To však nikdo nemůže zaručit.
Co současná situace znamená pro Rusko?
Rusko zatím reaguje především rétoricky. Případný růst cen ropy by mu krátkodobě mohl ekonomicky pomoci, dlouhodobě by to však jeho strukturální problémy nevyřešilo.
Z vojenského hlediska už Moskva není na Íránu tak závislá jako dříve – drony typu Šáhid si dnes dokáže vyrábět sama. Klíčové jsou pro ni spíše dodávky elektronických komponentů z Číny.
Z hlediska mezinárodní prestiže však situace pro Rusko nevypadá příznivě. Další z jeho regionálních partnerů je výrazně oslaben, aniž by Moskva byla schopna situaci zásadně ovlivnit.
Sdílet
