Reklama
Reklama

Anglický deník: Současná Británie aneb Když se bojíte, že vás děti „polechtají“ nožem

Řidič náklaďáku

Ten opravdový, mrazivý a hmatatelný strach, který cítím pokaždé, když má moje žena v Bristolu jednání a já nemůžu být s ní, je něco, co se nedá jen tak ignorovat. Ten pocit, že ji pouštím do města, kde může kdykoli potkat někoho, kdo ji bez varování „polechtá“ nožem po krku nebo ledvinách, je enormně spalující a nemůžu ho za žádnou cenu dostat z hlavy.

Útok nožem v Manchesteru
Policisté a záchranáři zasahují při nedávném útoku nožem v ManchesteruFoto: X01988
Reklama

Bristol, město v jihozápadní Anglii, které jsem kdysi opravdu miloval, se dnes utápí ve strachu. Posledních dvacet let jsem z první řady sledoval, jak se z ulic metropole, kdysi plné hrdosti na bohaté dědictví, velmi rychle vytrácí pocit bezpečí. Projít dnes centrem města po setmění je považováno za čistý hazard se životem.

Ještě není ani konec roku 2025 a Bristol už teď eviduje 1959 hlášených útoků nožem. Klíčové je slovo „hlášených“. Odborné odhady mluví o tom, že až 40 % takových incidentů se do statistik vůbec nedostane – oběti to nenahlásí, svědkové se bojí nebo policie nemá na řešení kapacity. Abych vám nastínil nějakou představu: v České republice je tak málo útoků nožem, že se ani nevyčleňují jako samostatná kategorie. Pro srovnání – Brno, město s podobným počtem obyvatel jako Bristol (kolem půl milionu), jich má letos přibližně 40, převážně z domácích hádek nebo ojedinělých konfliktů. Rozdíl je tak obrovský, že se to nedá vysvětlit jinak než naprostým selháním britského systému a úpadkem společnosti. Bristol samotný totiž tvoří jen velmi malé procento z více než 57 tisíc útoků nožem, které každý rok britská policie eviduje.

Nespoléhejte se ale prosím jen na rasistická zvolání zoufalých voličů Nigela Farage, kteří žijí uzamčení v hororových představách o zlých migrantech ze člunů. Je samozřejmě pravda, že mnoho z těchto útoků mají na svědomí právě lidé z etnických minorit, ovšem máme-li být tady na ostrovech opravdu upřímní sami k sobě, pak je potřeba si přiznat, že vysoké procento podobných útoků přichází i ze strany bílých Angličanů.

Kapitola sama o sobě jsou dětské gangy. Člověk tuto realitu britských všedních dnů samozřejmě zpovzdáli nějak vnímá, když tu a tam střetne mladé chlapce či dívky vyměňovat balíčky blíže neurčeného obsahu na ulici. Nebo když občas z bezpečí kabiny svého auta sleduje ve večerní dopravní zácpě chodníky plné hlasitých dětských skupinek, jak terorizují starší občany. Jelikož já sám děti nemám a oslovit náhodné dítě z ulice se v této zemi z mnoha důvodů nemusí vždy vyplatit, požádal jsem svého kolegu z práce o společnou schůzku s jeho synem, který na vlastní kůži zažil útok na své základní škole.

Reklama
Reklama

Sympatický chlapec ve věku jedenácti let dorazil na elektrické koloběžce s černou kapucí na hlavě a hlasitým bezdrátovým reproduktorem na batohu. Před prodejnou předraženého kafe jsme kecali asi hodinu a já dodnes doufám, že snad alespoň polovina jeho zajímavého povídání byla vymyšlená. Historky o zneužívání jeho vrstevníků k distribuci drog na ulicích, příběhy o teritoriálních válkách plných dětské šikany, modřin i krve a povídání o skličujícím povědomí dětí o potřebě nosit alespoň dlouhý šroubovák pro sebeobranu před těmi spolužáky, kteří se přísných zákonů o nedovoleném ozbrojování vůbec nebojí. „Každý chce dneska být gangster,“ zakončil své vyprávění, domluvil se s tátou na času návratu domů a odjel do polotmy ulice čtvrti Filton, kde naše setkání proběhlo. Tam, v chladném podzimním večeru nechal mě i svého otce ještě dobrou půlhodinu sedět s otevřenými ústy a dávno vychladlou kávou. „Tak se uvidíme zítra v práci. Buď rád, že nejsi táta,“ zamumlal pod vousy kolega, rozloučil se a nasedl do auta.

Strach o vlastní život se tak v mé milované Británii stal každodenní samozřejmostí, kterou nelze ignorovat. Když se nad tím zamyslím hlouběji, vidím, jak tento úpadek není jen otázkou statistik nebo etnických skupin, ale hlubšího selhání společnosti. Obávám se, že Bristol, stejně jako mnoho jiných britských měst, se již dávno stal místem, kde strach vládne ulicemi a generace dětí vyrůstajících v tomto prostředí pomalu, ale jistě ztrácí šanci na normální dětství.

Anglický deník řidiče náklaďáku

Jsem dítě reálného socialismu. Chlapec z malého města s šedivými paneláky. Pamatuji spartakiádu i fronty na banány. Chtěl jsem být šofér jako můj táta a táhlo mě to na Západ jako mou mámu. Když se pak otevřela možnost pracovat kdekoliv v rámci EU, neváhal jsem ani chvíli. Po osmi letech usilovného studia německého jazyka jsem zakotvil v…  staré dobré Anglii – v malebném Somersetu na jihozápadě ostrova. 

I když Anglii miluji, občas se nezdržím kritiky – i proto tu jsem jen jako „řidič náklaďáku“. V kolébce svobody vás totiž nyní může navštívit doma policie i za nevhodný vtip na sociální síti.

Reklama
Reklama
Reklama