Nejdřív na plátno nanáší barvy. V hustých vrstvách. Pak postarší muž v košili s vykasanými rukávy a brýlích zvedne dvoumetrovou stěrku a táhne jí po celé délce obrazu. Barva se někde náhodně strhává, jinde vytváří pravidelné vzory. Později se muž vrátí. Výsledek bude pilovat ještě týdny.
"Vedle velkých traumat způsobených zneužíváním či bitím jsou i daleko subtilnější formy toho, co trauma způsobuje, a to jsou vztahové věci. To jsou ty každodenní nejmenší situace," říká psycholožka Zuzana Čepelíková. "Někdy je za funkční rodinu považováno to, že se v ní nekřičí a dětem je dovoleno vše. My ale potřebujeme vyrůstat s přiměřenou mírou frustrací," dodává.
Hosty vysílání jsou bioetik Jaromír Matějek, Češka žijící v Srbsku Daniela Komatović, psycholožka Zuzana Čepelíková a fotograf Martin Trabalík.
„Největší šok pro mě byl, kolik případů sexuálního zneužívání se v těch zprávách objevuje,” říká autorka blogu Děti jsou taky lidi Zdeňka Šíp Staňková. Na sociálních sítích vyzvala lidi ke sdílení humorných hlášek o výchově dětí, spustila tím ale lavinu zpráv o bití a nevhodném zacházení. „Tak silnou odezvu jsem ještě nezaznamenala. Lidé mi často píšou, že když to čtou, tak pláčou,” dodává.
Bill Grueskin myslí na 11. září často. I 20 let po teroristických útocích se mu špatně dýchá, jinak se ale považuje za šťastného. S rodinou žil jen pár bloků od Světového obchodního centra a během útoků seděl v kanceláři, odkud viděl jeho hořící věže. "Byl to strašný a chaotický den," říká novinář pro Aktuálně.cz.
Pandemie koronaviru v Evropě na rok zastavila téměř veškeré dění. Velká část zemí zavřela hranice a omezila možnost pohybu. K řeckým ostrovům tak připlul mnohem nižší počet migrantů než v předchozích letech. Situace běženců, kteří už v tamních táborech žili, se ještě zhoršila.
Pandemie koronaviru stále není u konce, mnohým docházejí síly a přibývá těch, kteří se potýkají s depresemi či úzkostmi. Nárůst duševních onemocnění může přitom podle psychoterapeuta Honzy Vojtka pokračovat i po rozvolnění vládních opatření. V rozhovoru pro Aktuálně.cz vysvětluje, proč lidem budou hrozit podobné symptomy jako vojákům po návratu z války a jak krize dolehne na nastupující generaci.
Spisovatel Aleš Palán ve své nové knize Nevidím ani tmu změnil směr. Poté co zachytil svéráznou náturu lidí žijících mimo civilizaci, tentokrát vyzpovídal ženy, které před nepřízní osudu neutíkají, ale staví se k ní čelem. V rozhovoru pro Aktuálně.cz mluví o tom, proč není dobré vyhlížet konec pandemie, proč společnost potřebuje sérum radosti a proč lidé touží po samotě, i když si s ní neví rady.
Američan Patrick Skluzacek se po návratu z vojenské mise v Iráku nemohl zbavit nočních můr. Nespavost řešil alkoholem a prášky, dlouhé roky bojoval se závislostí a pomohla mu až aplikace pro chytré hodinky, kterou na vysoké škole vyvinul jeho syn.
"Pošlete sem všechno, co máte," opakuje rozrušeně dispečerce záchranky lékař sanitky a nevěřícně prohlíží spoušť plnou kusů roztříštěného letadla. Mezi troskami jsou i desítky lidských těl. Tehdy, 30. října 1975, se v pražském Suchdole odehrála nejtragičtější letecká nehoda v českých dějinách. Aktuálně.cz přináší fotografie z místa havárie.
Traumata, která plynou z uvěznění jednoho z rodičů, experti psychologicky srovnávají se smrtí rodiče. Odborníci jsou dnes proškoleni k práci s různě vyloučenými dětmi, na děti vězňů ale připraveni nebývají. Říká se jim "tiché oběti" a i ony si odpykávají svůj trest. Změnit to chce výzkumný projekt Rodičovství za mřížemi, realizovaný Masarykovou univerzitou a Mezinárodním vězeňským společenstvím.
Dřívější puberta a rychlejší stárnutí buněk hrozí dětem, které zažily traumatický zážitek nebo násilí. Přišli na to výzkumníci z Harvardské univerzity, kteří detailně prozkoumávali 54 různých studií dopadu strastiplných prožitků na vývoj puberty u dětí a chování jejich buněk.
Mnoho lidí zajímá, jak dokázal uspět na mezinárodních fotografických cenách včetně prestižní soutěže Sony World Photography Awards nebo jak vznikají jeho surrealistické koláže s divokými zvířaty. Pro Martina Stranku jsou ale nejdůležitější mnohdy tíživé prožitky, které do svých fotek otiskuje. I o těch se rozpovídal v rozhovoru, který vznikl na jeho dosud největší výstavě Dechem v pražském Mánesu.
Příběh rodiny v sobě mám hluboko zapsaný. Rodiče ztratili příbuzné během holocaustu a ocitli se sami. Strana pro ně byla matkou. Měli v tom investované své životy, líčí terapeutka Anna Fodorová, dcera spisovatelky Lenky Reinerové. V rodinách, kde jsou traumata, je často ticho. Celý život jsem v sobě nesla smutek a myslela si, že na něj nemám právo, říká autorka knihy Moje první terapie.
Komunisté potlačili velké množství hodnot, jako je lidství, solidarita nebo pravdomluvnost. Bylo by skvělé, kdyby každý mohl říct, kdy se bál, kdy mlčel nebo kdy selhal. Ale v rodinách se o tom nemluví a projevuje se to ve výchově dalších generací, míní Věra Roubalová-Kostlánová, někdejší disidentka a jedna z posledních mluvčích Charty 77. Podepsat dokument, který se snaží o dodržování lidských práv, mi přišlo jako samozřejmost, represe pak ale byly velmi silné, režim si nepřál žádný vzdor, líčí žena, která se od 90. let věnuje psychoterapii.
Dítěti se musí smrt blízkého člověka vysvětlit, děti mají strach z neznámého a neumí si smrt představit. Nikdy by se jim nemělo říkal, že mrtví spí, děti si pak myslí, že usnout znamená umřít. Často si dávají smrt blízkého za vinu, že kdyby například méně zlobily a víc pomáhaly, nestalo by se to. U dvouletého dítěte může být úzkost mnohem větší než u desetiletého, protože neumí formulovat otázky. Každá rodina je v tomto individuální, ale musí to řešit společně, říká Sylvie Stretti, terapeutka a ředitelka Poradny Vigvam, která se zabývá krizovou terapií pro děti po ztrátě někoho blízkého. Podle ní děti na pohřeb patří.
Ještě předtím, než vzniklo radikální hnutí Tálibán, které se v létě 2021 opět dostalo v Afghánistánu k moci, v zemi zuřila jiná krvavá válka. Sověti se od roku 1979 násilím snažili udržet u moci tamní špatně přijímanou komunistickou vládu. Povstalci, takzvaní mudžahedíni, ale byli nezdolní. Válka trvala skoro 10 let, odsun sovětských vojsk začal 15. května 1988, tedy před 35 lety.
Před téměř dvěma lety se dali dohromady dobrovolníci z řad studentů a odborníků na duševní zdraví a založili organizaci Česká psychedelická společnost. Jejich cílem bylo informovat veřejnost o účincích psychedelik. Letos se na základě zkušeností ze zahraničí rozhodli na letních hudebních festivalech pomáhat lidem, kteří svůj změněný stav vědomí nezvládají. „Když si člověk vezme psychedelikum, na festivalech to nejčastěji bývá LSD, celý svět se mu změní. Vnímá jinak svět i sebe sama, cítí víc vnitřních prožitků a někdy může být kvůli této extrasenzitivitě i přehlcený. Proto potřebuje hlavně klid a bezpečný prostor,“ říká v rozhovoru jeden z členů organizace Stanislav Milotinský.
Sýrií už šest let zmítá občanská válka. Statisíce dětí, které se do ní narodily nebo v ní prožily většinu svého života, trpí podle mezinárodní organizace Save the Children posttraumatickým stresovým syndromem. U 70 procent dětí ve věku do 12 let se projevuje tzv. toxický stres, který může vážně ovlivnit jejich psychické zdraví v dospělosti. Kromě pomočování a ztráty řeči vede v některých případech až k sebevražedným sklonům. Podle psycholožky Marcii Brophyové čelí Sýrie riziku celé "ztracené generace". Podobně jako Evropa po první světové válce.
Této válečné reportérce je pouhých sedm let a nebojí se referovat o katastrofální situaci ve východním Aleppu přímo z centra bojů. Jmenuje se Bana Al Abed a má tu smůlu, že v oblasti bydlí. S každodenním pokrýváním dění jí pomáhá matka Fátima, která je hlavní autorkou tweetů, Bana je zase hlavní hvězdou videoreportáží. Jejich očité svědectví o utrpení civilistů nejsou po chuti hned několika stranám konfliktu, proto se obě ženy snaží zdiskreditovat, popřípadě přesvědčit veřejnost, že se jedná o podvrh. Britský vojenský analytik však prostudoval geolokace, satelitní snímky a další dostupné materiály a potvrdil, že Bana a Fatima nelžou.
