Doba rozpůlených společností, které se do krve hádají, zda je lepší liberální demokracie, nebo autoritářský systém prozíravého vůdce, je natolik hektická, že téměř nedovoluje zastavit se a podívat se, co a jak se děje. Snažíme se o to – myslitelé, komentátoři, politici – ale vždy nutně jen částečně, nikdy ne v širších souvislostech, dějinně.
Německé drama S láskou, Vaše Hilde je sice situováno do nacistického Berlína, vyhýbá se však stereotypům válečných filmů. Neobjevují se v něm teatrálně uřvané projevy führerů, strojově pochodující vojáci ani zfanatizovaní civilisté, kteří mávají vlajkami s hákovým křížem. Přesto o zrůdnosti Třetí říše podává tíživé svědectví.
V noci je člověk vystaven samotě, tma umocňuje hloubku usebrání a zesiluje tázání se po vlastní existenci. Rozhovorů, které většinou sami se sebou mluvčí v hodině mezi psem a vlkem vedou, je v dramatice nespočet.
Prokletí i spása českého fotbalu Julius Lavický je zpátky v kinech. A opět ukazuje, že je „génius i dylina“, jak se zpívá v titulní písni původního seriálu. Snímek Vyšehrad Dvje chce navázat na úspěch předchozího dílu, na který přišlo takřka tři čtvrtě milionu diváků. Používá k tomu stejné zbraně. Což je možná problém.
Česká republika patří k průkopníkům výzkumu psychedelických látek a jejich možného lékařského využití. Dokument Doktor na tripu vypráví především o aktuálních snahách vědeckého týmu pod vedením Tomáše Páleníčka, které zdaleka nekončí jen za zdmi laboratoří. Tvůrci se s protagonisty vypravují do nitra amazonské džungle, aby spojili moderní vědu se staletými poznatky šamanů.
Amanda je učitelka, její muž Mike pracuje jako svářeč a snad jen robotické včelky nakreslené na školní tabuli místo těch normálních vyhynulých prozrazují, že tito dva lidé žijí v blízké budoucnosti. První epizoda sedmé řady satirického sci-fi seriálu Černé zrcadlo (Black Mirror) však ukazuje, že víc než o technologie tentokrát půjde o lidi.
Osobitá hra studia, které se dosud specializovalo na odlišnou produkci, kondenzuje surovost z ranku postapokalyptických her do časově přístupné herní doby. Vzpírá se hrdinskému narativu a rozkresluje uhrančivý svět, jakkoli záměrná strohost herních mechanik po nějaké době zevšední.
Březnový druhý koncert Kateřiny Marie Tiché s kapelou Bandjeez v pražském Lucerna Music Baru se kvůli nahlášené bombě neuskutečnil. Zpěvačka se svým týmem našla nový termín na 7. dubna – a kdo věří na věci mezi nebem a zemí, ten bude nejspíš souhlasit, že to tak zkrátka mělo být.
Michael Fassbender prochází temnými nočními londýnskými uličkami, je zřejmé, že hraje muže, kterému se otevírají různé dveře, jež jsou před ostatními zamčené. George Woodhouse je tajný agent a hned na začátku snímku Operace Black Bag je pověřen specifickým úkolem: najít zrádce uvnitř vlastní agentury. To by nebylo až tak nezvyklé, kdyby jednou z pětice podezřelých nebyla jeho manželka.
Opera Siegfried z tetralogie Richarda Wagnera Prsten Nibelungův měla v historicky poučené interpretaci světovou premiéru v Praze. Orchestr pod vedením Kenta Nagana hrál ve Státní opeře na repliky historických nástrojů a měl netradiční zvuk, pěvci předvedli až na několik výjimek skvělé výkony. Jen hlavní představitel nebyl příliš vhodně zvolený, přehnanými grimasami chvílemi působil až směšně.
Staré město, kde Divadlo v Dlouhé sídlí, leží jen pár minut chůze od Josefova, někdejšího Židovského města. Právě zde se zrodila legenda o Golemovi, soše oživené rabim Löwem, která měla za úkol bránit Židy před pogromy a pomáhat jim s těžkou fyzickou prací. Za tajemstvím z hlíny vymodelované bytosti putují v autorské inscenaci Golem napříč časem režisér Jakub Vašíček a dramaturg Tomáš Jarkovský.
Norský premiér Vidkun Quisling hledí z okna a tuší, že budoucnost už mu nebude patřit. Lid v ulicích se raduje, druhá světová válka je u konce a s ní i muž, který uplynulých pět let vládl okupované zemi. Snímek Quisling – Poslední dny začíná tam, kde mnohá historická dramata končí. O to pozoruhodnější je sledovat portrét tohoto norského fašistického vůdce.
Dva kriminalisté v terénu vedou všední rozhovor, o komplikovaném vztahu se synem, o překyselení žaludku. Náhle přichází hlášení, kamera se zvedá spolu s hrdiny a vyráží o několik bloků dál. A během následující hodiny už se od nich neodlepí.
V O2 Universum vystoupila v rámci turné Not That Kind, které připomíná 25 let její kariéry, americká zpěvačka Anastasia. Byl to koncert v lasvegaském stylu. Víc zábava než potřeba něco sdělit. I to má své právo na existenci. A když navíc někdo umí zpívat jako ona, tak to může být i velký zážitek.
Román Město světla (República Luminosa čili Republika světla) je zatím jedinou do češtiny přeloženou knihou úspěšného španělsko-argentinského autora Andrése Barby. Pohybuje se na pomezí filozofických definic civilizace a barbarství. Rekonstruuje dění ve fiktivním jihoamerickém městě San Christóbal. Podmanivou vizualitu získal díky režisérovi Pavolu Viechovi, který jej inscenuje v Divadle X10.
Nová Sněhurka prý není dostatečně bílá. Další z hraných adaptací klasických kreslených disneyovek sklidila kritiku dávno před tím, než se snímek objevil v kinech. Jedni ji kritizovali zprava, druzí zleva, výsledný snímek přitom potvrzuje, že potíže – jak je u Disneyho adaptací z posledních let obvyklé – leží někde úplně jinde.
Ne náhodou je kniha rozdělena do třech dějství „Před, Za a Po válce“. Tato období totiž dobře reprezentují extrémní změny v hercově životě. Od 30. let, kdy zářil jako hvězda prvorepublikového filmu, měl pohádkové příjmy a plné divadlo, přes válku, kdy se snažil přežít umělecky i lidsky, až po obvinění z kolaborace s Němci, následné vězení a zoufalé pokusy o návrat do záře reflektorů v 50. letech.
Mládež na prosluněné brazilské pláži hraje volejbal a jediným vzruchem je pouliční psík, který jim vběhne na hřiště. Během prvních bezstarostných minut snímku Waltera Sallese Navždy s vámi, který získal Oscara za nejlepší zahraniční film, těžko uvěřit, o jak krušném tématu bude záhy pojednávat. Zločiny brazilské vojenské diktatury byly jen málokdy vyobrazené natolik osobním způsobem.
David a Marta vyrůstají v 80. letech na jednom z pražských sídlišť, chodí do stejné školy a tiše i nahlas touží po západním zboží. Začínají chápat, že není dobré jakkoli vyčnívat, sbírají sběr, hrají céčka, každý listopad kreslí ve škole Auroru a na stěny pokojíčků si lepí plakáty z Bravíčka. Chodí do Pionýra, prožívají první lásky a vědí, že jsou věci, o kterých se mluví jenom doma.
Otázku po lidské důstojnosti a hranici toho, co je člověk pro vidinu lepší existence ochoten udělat, položil prostřednictvím své hry už na začátku 20. století dramatik G. B. Shaw. V Divadle pod Palmovkou se k ní spolu s dramaturgyní Dariou Ullrichovou vrací i režisér Michal Lang. Navzdory průlomu ve vědě a emancipaci, k nimž během sta let od napsání textu došlo, zůstává však stav světa beze změny.
