Viggo Mortensen je na dlouhá putování zvyklý už ze své nejslavnější role hraničáře Aragorna v trilogii Pán prstenů. Poté, co šestapadesátiletý herec a všestranný umělec na pátečním zahájení festivalu v Karlových Varech převzal Křišťálový glóbus za přínos světové kinematografii, zde uvedl svůj druhý autorský snímek.
New York nonstop hučí, běžná úroveň hluku je tu 90 decibelů. Hrdinka snímku Tiché místo: První den žije na jeho okraji a do centra se jí příliš nechce. Nakonec však kývne a zúčastní se výletu do divadla, kam vyráží zbytek sanatoria, v němž pobývá s terminální diagnózou. Pod podmínkou, že si bude moci dát naposledy pizzu ve svém oblíbeném bistru. Což je nakonec úkon takřka nadlidský.
Letošní ročník Smetanovy Litomyšle je největším v historii festivalu. Na počest 200. výročí narození Bedřicha Smetany uvádí nejen skladatelovy kompletní opery, ale také méně hrané kompozice. K nim patří i Triumfální symfonie E dur, jež zazněla na nedělním koncertu. Má spletitý osud, nejen protože dílo věnované císaři Františku Josefovi I. bránilo pozdějším výkladům Smetany jako národního autora.
Mladík sedí na baru, na zádech bundy logo motorkářského klubu. Dva štamgasti dají jasně najevo, že tohle se tu nenosí. „Dřív mě budete muset zabít,“ odvětí hrdý člen Vandalů. A poté úvodní scéna snímku Motorkáři pokračuje způsobem, který málem vede k tomu, co onen milovník strojů na dvou kolech pronesl.
Michael Kiwanuka měl pocit, že nikam nezapadá. Vyrůstal jako jediný černý kluk v bílé londýnské čtvrti. Všichni měli auta, jeho rodina ne. Všichni jedli po anglicku, jen u nich doma se vařila jídla z Ugandy, odkud rodiče uprchli před diktátorem Idim Aminem. Když tam později jeli navštívit příbuzné, místní se k chlapci chovali jako k cizinci, naučenému britským způsobům.
Gary je profesorem společenských věd, a tedy dokonalou definicí nudnosti. Vlastní Hondu Civic, dvě kočky a ve volném čase, když zrovna nepřednáší o různých filozofiích sebepojetí, rád pozoruje ptáky. Jenže pak má ještě jeden koníček: hrdina snímku Vrah naoko se vydává za nájemného zabijáka. A jde mu to nečekaně dobře.
Básník Ivan Wernisch dostal od svého přítele, režiséra Jana Nebeského, velkolepý dárek k 82. narozeninám. Minulý týden činohra pražského Národního divadla uvedla na Nové scéně v Nebeského režii inscenaci lapidárně nazvanou Wernisch. Je poctou, svéráznou reflexí autorova díla i oslavou imaginace a humoru.
Hvězdy socialistické estrády po sametové revoluci nezmizely, dál koncertovaly a 35 let poté stále neupadly do zapomnění. Ti starší je poslouchají z nostalgie, někteří mladší, neznalí dobového politického kontextu, možná jako guilty pleasure, provinilé potěšení. A zájem o tuto hudbu, respektive s ní spojené příběhy jejích interpretů, mají i divadelníci.
„Nudíte mě,“ zvolá v jedné chvíli král Aegon Targaryen, když debata u stolu svou užvaněností přesahuje únosnou míru. Scéna ze čtvrté epizody druhé řady seriálu Rod draka, kterou lze od pondělí sledovat ve videotéce Max, bohužel nevypovídá jen o prchlivé povaze panovníka. Vystihuje i pocity publika.
Mozaika je příběhem velké, na první pohled zcela vzorové rodiny, stojí v anotaci nového šestnáctidílného seriálu videotéky Voyo. Jenže od prvních chvil se zdá, že v této početné famílii ledacos skřípe. Zašmodrchaná rodinná komedie se scénářem od Alice Nellis chce těžit z těch nejvšednějších situací.
Radka Denemarková je už roky jednou z nejoceňovanějších českých spisovatelek v zahraničí. Doma sice získala hned čtyři ceny Magnesia Litera, zároveň ale její romány přikrývá mlhavý závoj čehosi výlučného a divného; mají pověst psaní jen pro toho, kdo si k nim najde cestu. Nejnovější próza nazvaná Čokoládová krev to potvrzuje snad ještě víc než ty předchozí.
Franz Kafka sedí v hledišti na „echt jidiš divadle z Východu“ a jako jediný v okruhu přátel se neošívá. Fascinovaně hledí na jeviště, kde probíhají bláznivé věci. „Říkají to i ono,“ stěžuje si jeden kolega. A mladík Franz se náhle začne upřímně smát.
Jsou filmové série, které nestárnou. A pak ty, co zamrzly v době svého vzniku. Když se před čtyřmi lety Hollywood rozhodl "rozmrazit" dvojici hrdinů z dvoudílné franšízy Mizerové, zdálo se, že to musí být přešlap. Pár infantilních policistů však v kombinaci s moderní akcí zafungoval překvapivě dobře. Totéž platí o čtvrté části Mizerové: Na život a na smrt, která ještě přidává plyn.
V roce 1974 byl Josef Koudelka teprve čtvrtým rokem v emigraci, když se stal členem prestižní agentury Magnum a dostal nabídku na výstavu v newyorském Muzeu moderního umění. Pro jiného fotografa by to byl splněný sen. Koudelka požádal o pár měsíců posunutí a přehlídku svých děl ve slavné instituci pak ani nenavštívil.
Anglický baskytarista a zpěvák Sting se ani po sedmdesátce nešetří. Název jeho právě zahájeného turné Sting 3.0 evokoval nový model, jakousi výkonnější, účinnější verzi starého dobrého Stinga. Návštěvníci úterního koncertu v plzeňském amfiteátru Lochotín skutečný význam pochopili po pár minutách: ten název se čte Sting trio.
Mezinárodní hudební festival Pražské jaro se snaží poskytovat prostor soudobé hudbě dlouhodobě. Někdy se daří více, někdy méně. Pokusil se o samostatnou programovou řadu, průběžně se tvorba současných autorů objevuje na programu běžných koncertů v sálech jako Rudolfinum, dochází na zajímavé příležitostné projekty, avšak donedávna jako by to pořád ještě nebylo ono.
Čtrnáctiletá Priscilla sedí v bistru, vypadá to jako ten nejvšednější den v jejím životě. Jenže přijde mladý muž v uniformě a ptá se: „Líbí se ti Elvis Presley?“ Po odpovědi „Jasně. Komu ne?“ následuje nečekaná nabídka: „A nechtěla bys k němu na večírek?“ Tak protagonistka snímku Priscilla, který nově promítají česká kina, začíná vztah s největší hvězdou své doby. S naprostou samozřejmostí.
Balet Národního divadla uvedl jako poslední premiéru sezony klasický titul Coppélia. V repertoáru tělesa pod vedením Filipa Barankiewicze se tak řadí vedle La Sylphide nebo Marné opatrnosti mezi známé romantické tituly. Tradiční pojetí tohoto komediálního příběhu se však příliš nepovedlo. Kvalitní jsou spíše jednotlivé taneční výkony, inscenace jako celek působí až příliš naivně, někdy i trapně.
Situační humor bez složitostí, člověčina, naivní herectví a lehká hlava. Jednoduchou cestou se vydal režisér Ondřej Havelka v nové inscenaci opery Tajemství od Bedřicha Smetany. V pražském Národním divadle měla premiéru minulý pátek a byla jednou z událostí právě probíhajícího festivalu Pražské jaro.
Sejdou se Robert Downey Jr, Robert Downey Jr, Robert Downey Jr a Robert Downey Jr. To není začátek trapného vtipu, ale scéna, ke které skutečně dojde v novém špionážním seriálu Sympatizant, kde oscarový herec ztvárnil hned několik rolí. Velký jihokorejský žánrový experimentátor, režisér Pak Čchan-uk, ukazuje následky války ve Vietnamu způsobem, jaký tu ještě nebyl.
