Před několika málo dny Karel Schwarzenberg oslavil 85. narozeniny. Pestrý osud někdejšího prezidentského kandidáta a ministra zahraničí z TOP 09 nabízí příležitost ptát se, jakou roli hrála a hraje šlechta v české společnosti.
Poslední dvě staletí nabídla české literatuře jen málo osobností, které by v sobě nesly tolik "přepsaných osudů" jako Karel Hynek Mácha. Veřejný obraz básníka, který se narodil 16. listopadu 1810, prošel několika historickými podobami. A jen málo z nich vystihovalo jeho reálný charakter.
Rozpad habsburské monarchie dal vzniknout hned několika nástupnickým státům. Některé z nich ale jen velmi pracně hledaly smysl své existence.
Nový velkofilm o husitském vojevůdci poutá pozornost. Historici jej logicky nahlížejí především ze svého, nikoli primárně uměleckého či řemeslného hlediska. Autory podcastu Přepište dějiny zajímalo, jaký obraz minulé doby vykresluje. Do kina se vypravili s medievalistou Jakubem Izdným.
Masaryk dal střílet do dělníků, Beneš nechal sestřelit Štefánika, Dubčekova nehoda byla plánovaná a auto řídil kaskadér, Havel přivedl ke krachu slovenské zbrojovky… Moderní dějiny jsou plné mýtů, které mají s historickou realitou pramálo společného. Zdá se však, že právě proto přitahují tolik lidí. Dezinformace zkrátka nejsou žádnou vymožeností moderní doby.
Veřejným prostorem se i desítky let po válce vznáší pojem kolaborant. Sáhnou po něm s chutí všichni, zleva i zprava. Protože spolehlivě funguje jako emoční nálepka, s jejíž pomocí se pak už není nutné vysilovat racionální argumentací.
Dějiny regionů se obvykle vymykají ze schémat "velké" historie. Zároveň je obecné povědomí často redukuje do několika předsudečných obrazů a hesel. Jedinečný příklad obojího nabízí Ostrava - v široce sdílených představách zafixovaná jako odvěce "rudá", hornická, případně "razovitá". Dopřejme si dnes detailnější pohled, který stereotypy rozpouští a odkrývá, jak pozoruhodnou historií kraj oplývá.
Kdo chce porozumět dnešnímu dění na Ukrajině, měl by na tamní dějiny nahlížet spíše kyjevskými než kremelskými brýlemi. Je to historie spletitá, pestrá, často nejednoznačná. Ale vždy vlastní, nikoli tvořená z vůle moskevských gosudarů. I když ti se ji stále snažili ovlivňovat a často i znásilnit.
V soutěži o Podcast roku získali cenu Objev roku a posluchači je nominovali i na Křišťálovou lupu 2021. Přitom jak říkají sami autoři: „Když se objevem roku stanou dva vousatí čtyřicátníci s povídáním o dějepisu, je to poměrně slušné překvapení.“
Annu Hogenovou mají média ráda. Levá, pravá, veřejnoprávní i dezinformační. A mnohá mezi tím. Její názory přitom nezřídka oscilují mezi spekulací a konspirací. Dobře je to patrné na historických paralelách, kterým skoro nikdy neodolá. Tou poslední - o normalizaci - vyvolala slušný rozruch. A opět minula terč.
Ani podcast Přepište dějiny se v posledních dnech kalendářního roku neubránil bilancování. Před svátky nabízí přehled historických knih, které jeho autoři z letošní produkce považují za nejinspirativnější. Patří k nim paměti revolucionáře z roku 1989, čtení o Slovensku, feminismu, civilizační krizi i komplikovaných osudech generálů. Na své si přijdou také čtenáři komiksu.
Konzumní Vánoce nejsou jen záležitostí posledních třiceti let, zažívali jsme je už za minulého režimu, vysvětluje pro Aktuálně.cz historik Michal Stehlík. „Byla to ukázka toho, že socialistický systém je schopný zajistit příjemné svátky od blikající obrazovky až po ananas na stole,“ říká. V rozhovoru mluví i o tom, proč se v českých domácnostech tolik uhnízdily vánoční pohádky a jakou roli hrají.
Někdy si lžeme do kapsy, jako Češi hledáme v dějinách roli obětí, bojíme se převzít zodpovědnost za naše činy. K přepisování dějin dochází, Masaryk byl velký přepisovač. Chceme upozornit na mýty v naší historii, říkají publicista Martin Groman a historik Michal Stehlík, autoři podcastu Přepište dějiny. V roce 1938 dostala důvěra v politiku těžkou ránu, přišli jsme o ni v roce 1968, dodávají.
Každé další výročí 17. listopadu 1989 nás vzdaluje od historické události a má přirozenou tendenci živit mýty či legendy s ní spojené. Kromě nich pak sametovou revoluci opřádají konspirační teorie. Skutečnost je - jako obvykle - o dost méně kalendářová. Připomeňme si ji tedy.
Okupace v noci z 20. na 21. srpna 1968 většinu československé společnosti zaskočila. Mezi oblíbené mýty patří tvrzení, že vpád vojsk Varšavské smlouvy byl v zásadě nečekaný. Jenže doufat není totéž co vědět. Hrozba intervence nad republikou visela už od jara. A s postupujícím časem jen sílila.
"Jít se očkovat jen kvůli privilegiím, která stát nabízí, je stejně morální jako vstoupit v osmdesátých letech do KSČ," šířilo se nedávno masivně po Facebooku. Emoce byla uspokojena, rozum zůstal stát a historie dostala na frak. Tak si ji zkusme připomenout.
"Slované by měli držet při sobě," reagovala na nedávné vykázání ruských diplomatů z Prahy česká komunistická europoslankyně Kateřina Konečná. A nebyla sama. Hlasů, které si nad vrbětickou kauzou vzpomněly na slovanskou vzájemnost, bylo mnohem více. Není to poprvé a jistě ani naposled. Kde se tento koncept zrodil a co jej stále živí?
Prezident Miloš Zeman oznámil, že o svátku republiky dekoruje Petra Kellnera Řádem bílého lva in memoriam. Postava tragicky zesnulého nejbohatšího Čecha se mění v mýtus. Co jeho příběh odkáže příštím generacím? A jaký byl v různých historických etapách náš vztah k extrémně úspěšným lidem?
