Podkarpatská Rus, kdysi oblíbený cíl českých turistů a inspirace umělců, byla před 80 lety, 29. června 1945 bez hlasu svých obyvatel předána Sovětskému svazu. Tak se tato „země mýtů a přírodních krás“, která v rámci Československa prožila dvě dekády největšího hospodářského rozkvětu a politické svobody v historii regionu, stala obětí události, kterou dějiny nazývají „rusínský Mnichov“.
Jen pár dnů předtím, než německá vojska v březnu 1939 obsadila Čechy, Moravu a Slezsko, zaútočilo Maďarsko na Podkarpatskou Rus. Československá armáda území bránila v několikadenní válce, od níž tento týden uplynulo přesně 85 let. V meziválečném období tehdy nejvýchodnější cíp Československa, dnes ležící na Ukrajině, vzkvétal. Vznikaly tam školy či pošty, často se jménem prezidenta Masaryka.
Koncem roku 1942 se otevřely brány sovětských pracovních táborů gulagu československým občanům z Podkarpatské Rusi, kteří v letech 1939-1941 padli na útěku před okupací do rukou Stalinovy státní bezpečnosti NKVD. Ačkoliv amnestii Moskva vyhlásila již v lednu, v lágrech gulagu v těžkých pracovních i existenčních podmínkách lidé z nejvýchodnějšího cípu meziválečné republiky živořili téměř rok.
Městečko Jasiňa je jedním z nejodlehlejších míst Zakarpatské Ukrajiny. Před druhou světovou válkou tu končil rychlík z Prahy, na nejvýchodnější železniční stanici tehdejšího Československa. Dnes se zde místní chystají k obraně proti ruské invazi. V okolí chytá domobrana lidi značkující důležité orientační body. Podezírá je, že tak označují cíle pro útok ruského letectva a pozemních jednotek.
Od chvíle, kdy československá armáda začala přijímat do svých řad i ženy, uplynulo osmdesát let. Čechoslovačky přitom za druhé světové války sehrály důležitou roli v armádách hned na několika frontách. Jejich příběhy jsou však většinou dosud téměř neznámé. Na východní frontě v SSSR se přitom často dostaly přímo k boji a svoji statečnost projevovaly třeba jako zdravotnice či dělostřelkyně.
Nikola Šuhaj je na Zakarpatské Ukrajině dodnes považován za národního hrdinu, ale také za zločince a vraha. Každopádně se díky knize Ivana Olbrachta stal legendou. Vůdce zbojníků byl zabit 16. srpna 1921. Vydejte se do míst, která jsou s ním bytostně spojena, do jeho rodné vesnice Koločava v bývalé Podkarpatské Rusi, která byla do roku 1939 součástí Československa.
Po požáru unikátního dřevěného chrámu svatého archanděla Michaela na pražském Smíchově zbyla z malebné stavby jen kostra. Ve své historii přitom hned dvakrát zvládl rozebrání do posledního trámu, přesun a opětovnou stavbu. Nyní má možnost povstat potřetí. Pražané se ve veřejné sbírce skládají na jeho obnovu. Na transparentním účtu bylo v polovině listopadu kolem 600 tisíc korun.
Světová rada Podkarpatských Rusínů se prostřednictvím svého místopředsedy Mychajla Ťaska omluvila prezidentovi Miloši Zemanovi i české veřejnosti. Zeman podle něj při jednání s delegací Rusínů ani při oslavách 28. října na Pražském hradě nikdy neřekl, že uznává Moskvou obsazený ukrajinský poloostrov Krym za součást Ruska.
Ještě v dobách, kdy byla součástí meziválečné Československé republiky, Podkarpatskou Rus opakovaně navštěvoval a fotil Bohumil Vavroušek. V pozůstalosti učitele a dokumentaristy, který žil v letech 1875 až 1939, zůstalo 13 tisíc negativů dosud čekajících na zpracování a také kolem 230 dobových zvětšenin.
Příběh česko-ukrajinského skauta Myroslava Hryhorijiva je značně zapomenutý, a přitom velice pestrý. Myroslav spolu se svým otcem bojoval za nezávislost Ukrajiny, půl života proto utíkal před Rusy. Klid našel až v americké zóně Německa a posléze v USA. Tam se proslavil jako ilustrátor prvních foglarovek a karikaturista prestižního deníku The Washington Post. Přečtěte si jeho příběh, který je osmým dílem unikátního seriálu Čeští skauti v USA.
Osm režimů přežila někdejší Podkarpatská Rus. Češi ji znovu objevují až v současnosti.
Osm režimů - z toho dva totalitní - se převalilo přes ukrajinské Zakarpatí, a přesto si pořád zachovává unikátní drsný ráz. "Někdejší Podkarpatskou Rusí protéká přes devět tisíc říček a horských potoků, najdeme tam na tři sta minerálních pramenů. Možná i proto se jí přezdívá stříbrná země," líčí půvaby tohoto kraje ukrajinská odbornice na památky Olena Krušynská.
Před 75 lety za druhé světové války se československým vojákům podařilo ubránit africký Tobruk. V německo-italském obklíčení vydrželi (spolu s Brity, Australany a Poláky) až do 10. prosince 1941, kdy prolomili pozice nacistů. "Dokázali to jenom proto, že měli skvělý příklad ve svých otcích – legionářích, skautech nebo sokolech," říká režisér Václav Marhoul. Svůj velkofilm Tobruk o československých vojácích v Africe z roku 2008 konzultoval Marhoul s pětatřiceti tehdejšími "pouštními krysami". Tak jim nacisté nadávali. Posměšný název ale později Čechoslováci s hrdostí převzali.
Poslanci se stále nemohou dohodnout na tom, zda rozšíří odškodnění Čechům, kteří museli po druhé světové válce nechat svůj majetek na Podkarpatské Rusi. Řada z nich zemřela dřív, než se odškodnění dožila. Rozšíření na jejich potomky odmítá ministerstvo vnitra s argumentem, že by to moc stálo a že musí chránit státní pokladnu. Československá vláda přitom v padesátých letech na jejich odškodnění dostala od Sovětského svazu skoro miliardu.
Širší okruh lidí by mohl získat odškodnění za nemovitosti, které museli vlastníci zanechat kvůli druhé světové válce na Podkarpatské Rusi. Sněmovna v dnešním úvodním kole podpořila návrh skupiny poslanců ODS, ANO, KDU-ČSL a Úsvitu, aby se možnost vztahovala kromě manželů a dětí také na vnoučata a dědice původních majitelů. Kluby ČSSD a hnutí ANO zablokovaly požadavek předkladatelů, aby dolní komora rozhodla o předloze zrychleně už v prvním čtení. Podle současného zákona bylo nutné požádat o odškodnění do konce roku 2013. Vzhledem k vysokému věku a úmrtím oprávněných osob stát podle autorů rodinám dosud vyplatil pouze 282 milionů korun, tedy čtvrtinu původně odhadované částky.
Ministr Jiří Dienstbier doporučuje vládě, aby navrhla Ústavnímu soudu zamítnutí žádosti o zrušení některých některých podmínek pro odškodnění za nemovitosti zanechané na Podkarpatské Rusi, která je nyní součástí Ukrajiny. Dienstbier v návrhu vládního stanoviska poukazuje mimo jiné na rozhodnutí Ústavního soudu z května 2011, podle něhož "je věcí státu, jakým způsobem a jaké podmínky restituce stanoví, přičemž soudy mohou rozhodovat pouze v rámci takto stanovených podmínek".
Již více než půl roku odkládají poslanci novelu zákona, která má odškodnit potomky Čechů, jež nejdříve Maďarsko a poté i Sovětský svaz vyhnaly z Podkarpatské Rusi. Nárok na odškodné mají dosud pouze vysídlení Češi a jejich děti; protože už ale část z nich umřela, tak se poslanci rozhodli rozšířit nárok i na vnuky původních majitelů. Ti se ale obávají, že při nynějším tempu zákonodárců se odškodnění nedožijí ani oni.
