Je to poprvé, co režisér Bohdan Sláma nenatočil ani původní autorské téma, ani film ze současnosti. Jeho novinka Krajina ve stínu, kterou od čtvrtka hrají kina, se vrací do doby, kdy se republika rozlamovala na Čechy a Němce, kdy nacistický opar zatemňoval hlavy. A těm se v poválečném návalu touhy po pomstě nestačilo rozsvítit, což přineslo spoustu utrpení.
Odsun, nebo vyhnání? Kdybych si měl vybrat, tak říkám vyhnání. Ukázalo se, že doba je vymknutá z kloubů, nejchudší obyvatelé vesnice si vybrali ty nejbohatší a vzali si jejich baráky, říká producent Martin Růžička. Film popisuje incident z konce 2. světové války v obci Tušť. Hodně jsem myslela na to, jak bych se zachovala já sama. A odpověď na to nemám, dodává herečka Magdaléna Borová.
Odsun, nebo vyhnání? Kdybych si měl vybrat, tak říkám vyhnání. Ukázalo se, že doba je vymknutá z kloubů, nejchudší obyvatelé vesnice si vybrali ty nejbohatší a vzali si jejich baráky, říká producent Martin Růžička. Film popisuje incident z konce 2. světové války v obci Tušť. Hodně jsem myslela na to, jak bych se zachovala já sama. A odpověď na to nemám, dodává herečka Magdaléna Borová.
Bohdan Sláma se po filmech zachycujících syrovou poetiku porevolučního venkova poprvé vydal do minulosti. Jeho nový snímek Krajina ve stínu mapuje meziválečné události v národnostně smíšeném pohraničí a divoký odsun německy mluvících obyvatel, který následoval po nich. V rozhovoru pro Aktuálně.cz režisér vysvětluje, proč by Češi neměli historické konflikty nechávat hnít v kolektivním nevědomí.
Podívejte se na fotogalerii snímků z Postoloprt, místa poválečného masakru na Němcích, jak je zaznamenali v minulých letech reportéři Aktuálně.cz
Před 76 lety se Československem prohnala vlna násilností. Města v někdejších Sudetech od Němců "čistili" partyzáni, kteří zřizovali samozvané lidové soudy. Kolaboranti nebo často jen domnělí nacisté byli biti, mučeni nebo dokonce popravováni. Jeden z nejbrutálnějších tribunálů v zemi zasedl v Lanškrouně na Orlickoústecku.
Když sedlák a malíř Paul Gebauer musel po žních roku 1946 z nařízení prezidentských dekretů nadobro opustit statek, který jeho rodina zvelebovala od začátku 18. století, zanechal v rodné Sosnové i téměř stovku svých obrazů. S dalším zkonfiskovaným uměním sudetských Němců ze Slezska skončily na půdě Slezského zemského muzea v Opavě.
Poválečný odsun sudetských Němců z Československa považuje za spravedlivý 41 procent Čechů. Opačný postoj zaujímá 38 procent lidí a zbytek nemá na věc názor. Vyplývá to z výsledků říjnového průzkumu, které zveřejnilo Centrum pro výzkum veřejného mínění. Od posledního výzkumu z roku 2016 se výsledky výrazněji neliší, dlouhodoběji ale počet zastánců odsunu spíše klesá.
Prakticky ze dne na den přišlo po 2. světové válce mnoho sudetských obcí o většinu obyvatel. Místo odsunutých Němců přišly tisíce českých náhradníků, kteří opuštěné nemovitosti obsadili. I po 70 letech je však podle výzkumníka Masarykovy univerzity Štěpána Mikuly poznat, kde Češi žijí staletí a kam se jen přistěhovali. Lidé v dříve německých obcích si od sebe drží odstup a dlouho v nich nevydrží.
Nemáme být na co hrdí, ale zase si nesypme popel na hlavu, odsun byl společensky nevyhnutelný, nedalo se to řešit jinak, říká spisovatel a nakladatel Jiří Padevět, který situaci po konci války zmapoval v knize Krvavé léto 45. Bezprostředně po konci války se staly události opravdu divokými, lůza vzala spravedlnost do svých rukou. A pak jsou tu události léta, kdy ty masakry a týrání má na svědomí stát. Většina z odsouzených za tyto masakry byla nejpozději v 50. letech propuštěna a využita jako konfidenti Státní bezpečnosti, dodává.
Sjezd Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Česku by byl urážkou českých obětí 2. světové války, míní právník Pavel Hasenkopf. Představa, že sudetští Němci kují nějaké pikle, je podezíravá a vytváří neustále vracející se obraz nepřítele, který se v českém prostředí určitým politickým směrům hodí, oponuje mu novinář Jiří Peňás. Podle Hasenkopfa se sudetští Němci dodnes nedokázali integrovat a zkoušejí, kam až mohou zajít. Je lepší s nimi mít dobrý vztah, než jim neustále ukazovat tvrdou tvář, tvrdí Peňás.
Ve svých knihách ráda vytahuje na povrch palčivá historická témata zasutá hluboko ve společenském podvědomí. Se stejným zápalem se ale zajímá o problémy, s nimiž se společnost potýká v současnosti, jako jsou například nerovné podmínky žen na trhu práce.
Má vůbec cenu připomínat vyhnání Čechů z československého pohraničí, Slovenska či Podkarpatské Rusi v roce 1938? Zabývat se terorem zfanatizovaného Freikorpsu a kazit česko-německé vztahy rozdmýcháváním nejtemnějších lidských pudů? "Pokud se z toho nepoučíme, můžeme se znovu dočkat něčeho podobného. Jde o varování nejen pro Čechy a Němce, ale i jiné evropské národy," říká historik Jindřich Marek.
Někdy fotografie řeknou o atmosféře zlomových historických událostí více než slova. A platí to i o všeobecné mobilizaci československé armády 23. září 1938, od níž uplyne 82 let. Následující fotogalerie vznikla díky pochopení historiků Martina Vaňourka a Eduarda Stehlíka, ale i laskavosti vydavatele knihy Mobilizace 1938 Extra Publishing s. r. o.
Vlastní ne zcela reflektovanou nacionalistickou, kolaborantskou a komunistickou špínu řešíme s vystrčeným ukazováčkem: Chyťte zloděje!
Do Brna dorazí osmdesátka potomků významných židovských rodin Tugendhatů, Löw-Beerů a Stiassných, které musely ve 30. letech z jižní Moravy utéct před nacistickou perzekucí. Jejich pohnuté osudy i slavné vily, jež si nechaly postavit a dodnes zdobí město, připomene unikátní desetidenní festival Meeting Brno. Na programu jsou debaty, přednášky, koncerty a další kulturní akce. Do Česka přijedou například dcery manželů Tugendhatových, kteří si proslulou vilu nechali postavit. Pro potřeby festivalu také na Moravském náměstí v místě, kde stál Německý dům, vyrostla instalace z 6000 trubek s pódiem, barem i venkovní galerií. Bude se zde odehrávat většina akcí festivalu.
Ve městě Hejnice na severu Čech se sblížily rodiny Bartošových a Hanikových. Už více než 30 let se pravidelně navštěvují a v dnešní době se už považují za jednu rodinu. Projekt Smíření 2016 chce poukázat na příklady výborných vztahů mezi Čechy a odsunutými Němci.
Násilí, které vyvolalo nacistické Německo, neskončilo 8. května 1945. Pokračovalo – byť s jinými aktéry – v roli pachatelů i obětí. Právě tohle je ústředním mottem nové publikace Jiřího Padevěta nazvané "Krvavé léto 1945". "Dnešní území České republiky se mezi březnem a srpnem 1945 stalo areálem nevídaného násilí a krutostí. Měli bychom si být vědomi, že takoví můžeme být. A není jen problémem Čechů, že jsou mezi námi sadistické bestie, které jsou ochotné páchat podobná zvěrstva. Za určitých podmínek se mohou podobné krutosti kdykoliv opakovat. Na to nezapomínejme," varuje autor v rozhovoru s Aktuálně.cz.
Na historii je potřeba se dívat se sebereflexí, ale zároveň objektivně. Na Terezínské tryzně to v neděli řekl předseda senát Milan Štěch. V hlavním projevu pietního shromáždění na Národním hřbitově zároveň zdůraznil rozdíly mezi válečnými hrůzami páchanými během druhé světové války nacisty a poválečným odsunem Němců.
První transport odsunutých Němců do americké okupační zóny poraženého Německa vyjel 25. ledna 1946 z Mariánských Lázní do Bavorska. Až do konce února odjížděl do americké zóny jeden vlak denně - kromě nedělí -, poté dva a od 1. dubna čtyři vlaky. V každém bylo 1000 až 1200 osob.
