Třídílné drama České televize nazvané Herec ukazuje, jak velkou cenou se v 50. letech platilo za hereckou kariéru v komunistickém Československu. Hrdinou je mladý a talentovaný Stanislav Láník v podání Jana Ciny, který by se chtěl stát hercem. Jeho šance ale ovlivňuje kádrový profil - otec zemřel v odboji, matku po sousedově udání zabili za údajnou kolaboraci s Němci.
Přesun kostela Nanebevzetí Panny Marie v Mostě, který skončil 27. října roku 1975, hledá dodnes jen těžko srovnání. Pozdně gotický chrám se díky němu vyhnul osudu ostatních budov v severočeském městě, které byly kvůli zásobám hnědého uhlí určeny k demolici. Náročná akce vyžadovala nejen pečlivou přípravu a plánování, ale i mnoho peněz.
Bývalá utajovaná nemocnice v obci Hředle na Berounsku od začátku vznikala jako záložní zdravotnické zařízení v případě dalšího světového konfliktu. Nakonec ale svému účelu nikdy nesloužila a komunisté ji využívali jen jako sklad nemocničního materiálu.
Mikuláš Bröder přežil holokaust, tvrdé boje partyzánů ve slovenských horách a se štěstím i poválečný pogrom na Židy ve slovenských Topoľčanech. Nakonec emigroval do Izraele a po deseti letech se vrátil do Prahy. Trauma z pogromu a nenávisti k Židům v něm ale zůstávalo. Podívejte se na snímky z jeho života.
Státní zástupce zastavil stíhání bývalých vrcholných představitelů komunistického režimu, které se týkalo používání střelných zbraní na československých hranicích. Někdejší generální tajemník Komunistické strany Československa Jakeš v červenci zemřel. Bývalý předseda vlády Štrougal a exministr vnitra Vajnar pak trpí duševní chorobou, která jim trvale znemožňuje chápat smysl trestního stíhání.
Československý novinář, spisovatel a bývalý partyzán Ladislav Mňačko tepal v dobách totality zločiny komunismu takovým způsobem, že se ho režim bál. Historik Jozef Leikert nyní v knize Mňačko a Izrael zmapoval neznámou etapu v jeho životě, zaměřil se na spisovatelův neúnavný boj proti antisemitismu. "Mňačkův román Jak chutná moc je aktuálnější než kdy jindy," říká Leikert v rozhovoru.
Začínal jako chudý kluk, který na sídlišti sháněl široké kalhoty s nízkým rozkrokem a hudbou vzdoroval vůči rodině i společnosti. Dnes je z něj úspěšný byznysmen se zlatým řetězem kolem krku, ale hip hop ho baví pořád stejně. Všechny důležité milníky jeho rapové kariéry mapuje dokument Tempos, který je teď k vidění v českých kinech. Na některé z nich Rytmus vzpomíná i v rozhovoru pro Aktuálně.cz.
Moderátor Martin Veselovský patří k předním osobnostem české žurnalistiky přes dvacet let. Jak ale prožíval dobu před pádem totalitního režimu?
Před čtyřiceti lety vznikly v polském Gdaňsku Nezávislé samosprávné odbory, takzvaná Solidarita. Šlo o první masové opoziční hnutí v tehdejším socialistickém Polsku i v zemích Varšavské smlouvy. O rok později už měla Solidarita milion členů. Hnutí se stalo hlavní silou, která přispěla k pádu komunistického režimu.
Čínská firma, jež má těsné vazby na tamní lidovou osvobozeneckou armádu, shromáždila profily stovek prominentních Čechů. Od ministrů přes jejich děti až po policisty. Jde o součást uniklé masivní databáze západních činitelů, k níž Aktuálně.cz získalo přístup. Společnost tvrdí, že data pomohou "k velké obrodě čínského národa", a inzeruje šíření dezinformací a vyvolávání konfliktů na Západě.
Americká filmová akademie usiluje o lepší svět. Projevuje přitom mentalitu okrašlovacího spolku, my v Česku bychom se jí ale smát neměli.
Ferdinand Korbel se narodil rok před koncem druhé světové války v obci Tušť na česko-rakouské hranici. Německého otce během divokého odsunu zastřelili, česká matka přišla o majetek a se třemi dětmi na krku několik měsíců čekala, než se mohla do Československa vrátit. Z příběhu pamětníka krutých poválečných událostí vychází i film režiséra Bohdana Slámy Krajina ve stínu, který teď hrají kina.
Proslulý ruský režisér Andrej Končalovskij na Benátském filmovém festivalu představil hranou rekonstrukci událostí první významnější dělnické stávky od dob Velké říjnové socialistické revoluce.
"Lidé, ve kterých je ještě jiskra lidskosti, lidského cítění, vzpamatujte se! Slyšte můj křik, křik šedého, obyčejného člověka, syna národa, který vlastní a cizí svobodu miloval nade všechno, víc než vlastní život, probuďte se! Ještě není pozdě!" Těmito slovy končilo poselství, které Polák Ryszard Siwiec před 55 lety nahrál na magnetofonovou pásku. Protestoval proti komunismu, proti okupaci ČSSR.
Bohdan Sláma se po filmech zachycujících syrovou poetiku porevolučního venkova poprvé vydal do minulosti. Jeho nový snímek Krajina ve stínu mapuje meziválečné události v národnostně smíšeném pohraničí a divoký odsun německy mluvících obyvatel, který následoval po nich. V rozhovoru pro Aktuálně.cz režisér vysvětluje, proč by Češi neměli historické konflikty nechávat hnít v kolektivním nevědomí.
Rozhodnutí k emigraci uzrálo v hlavě Josefa Hlavatého na jaře 1988. Nejsnazší cesta na Západ vedla přes Jugoslávii, podezřívavý režim však na dovolenou pustil jen manželku a ročního syna. Josef s tříletým synem Davidem proto museli překonat hranici na vysněný Západ jinak - rogalem.
Budoucí učitelé zeměpisu na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity se vzdělávali podle skript, které nezmiňují komunistický puč 1948, místo toho píšou o socialistické revoluci, jež započala socialistický rozvoj ekonomiky a společnosti. O pražském jaru píše jako o "protisocialistických a oportunistických silách" a zcela vynechává sovětskou okupaci. Univerzita se za tento počin omluvila.
Příběh Josefa Hlavatého z dramatického přeletu československo-rakouské hranice v létě 1988 měl šťastný konec. Na rozdíl od stovek jiných, kteří při přechodu západní hranice tehdejší ČSSR zahynuli. Desetitisíce dalších byly při podobné snaze zatčeny a vězněny. Železná opona existovala v podobě zátarasů od července 1951 až do pádu komunismu. Zónu smrti tvořila minová pole, vysoké napětí či střelba.
Od roku 1950 do roku 1954 sloužilo u Pomocných technických praporů (PTP) 60 000 mužů. Založeny byly 1. září 1950 rozkazem ministra národní obrany Alexeje Čepičky. Narukovali do nich politicky nespolehliví: soukromí zemědělci, kněží, řeholníci, živnostníci, šlechta, příbuzní emigrantů či ti, kteří se pokusili o přechod západních hranic. Nárazově byli vojáci pracovně zneužíváni až do pádu komunismu.
Žili v zavšivených chlívcích, natěsnáni jak sardinky. Spali na palandách ve třech patrech nad sebou. Často neměli ani obyčejné toalety a umývárny. Umírali při neštěstích v hlubinných dolech, po těžkých úrazech na stavbách odcházeli domů jako mrzáci. Mnozí z nich "ztvrdli" na vojně protizákonně tři a čtvrt roku místo obvyklých dvou let. Pomocné technické prapory vznikly před 70 lety, 1. září 1950.
