Giorgii Meloniové se podařil neuvěřitelný výstup z politického suterénu až na vrchol. Uspěla ale jen proto, že naslibovala nesplnitelné. Brzo to zabolí nejen Apeninský poloostrov, ale nejspíš i celou Evropu.
Část lidí u nás tvrdí, že v žádné rozhodně nejsme, nikdo nám ji nevyhlásil, armády na našem území nebojují. Fakticky ji proti nám však Rusko vede už celé roky. A od 24. února 2022 velmi intenzivně.
Spokojenost vládních stran s výsledkem komunálních voleb se rodí z přání, které je otcem myšlenky. Že udržely největší města, nic nemění na jejich prohře ani na posílení extrému.
Premiér Fiala by měl pochopit, že se musí mnohem víc osobně angažovat v domácí politice, jeho úkolem je mluvit k lidem, kteří mají právem obavy, a dávat jim naději.
Newyorská demokratická prokurátorka, která žaluje exprezidenta za majetkové nesrovnalosti, se už předem rozhodla, že podezřelý je vinen. Měla k tomu politický motiv. Je to průšvih, který Trumpovi může umést cestu zpět do Bílého domu.
Rezervisté vědí, že pokud se odvodu nevyhnou, může je čekat zmrzačení či smrt, každopádně však peklo. Snad jim dojde, že v téhle válce nejde o matičku Rus, ale jen a jen o Putina.
Česku by pomohlo, kdyby vláda vyměnila "modré" postoje za ty "zelené". Kdyby mnohem víc informovala o tom, jaký smysl dnes dává chovat se šetrně.
Ti, kdo tvrdili, že na mobilizaci v Rusku nedojde, protože by to pro Kreml bylo příliš nebezpečné, se zjevně mýlili. Nikoli ovšem v odhadu rizika.
Nejlevnější energie je ta, kterou uspoříme. Obecná výzva k šetření ale nestačí. Stát musí domácnostem i firmám říci, co od nich chce a kam se mohou obrátit pro radu.
Jsme bezpečnostně slaboučká země, která není schopna adekvátně potrestat práskače. Raději si ani nepředstavujme, kolik Jidášů zde za takové situace prodává důležité informace do Moskvy nebo Pekingu.
Maďarský premiér miluje unijní peníze, oblíbil si roli autoritářského nacionalisty a zjevně mu proti srsti není ani úloha Putinova trojského koně v Evropě. Chce-li se ale věnovat svým dvěma druhým radostem, musí přijít o tu první. A Česko se zase musí rozhodnout, s kým bude ve střední Evropě spolupracovat.
Většina Slováků by si podle tamních průzkumů přála spíše vítězství Ruska než Ukrajiny. Otřesné. Snad by to u nás dopadlo opačně, pevně doufám.
Pokud potřebuje stát vyrazit peníze z bank, může je zavalit rozvojovými projekty, které slíbily financovat. Nebo může upravit podnikové berně. Jednorázový nájezd na finanční ústavy je ale aktem čirého zoufalství. A ve výsledku se nevyplatí vůbec nikomu.
Premiér občany požádal, aby šetřili. Nejde jen o to, co dělá vláda, nýbrž i o to, co děláme my. Potřebujeme to slyšet.
Za slepou důslednost, s níž odmítají vidět a vnímat cokoli jiného než svůj šik za Trumpovými zády, by si tu porážku i zasloužili.
Byl by to posun, kterého se u nás dosahuje tak těžce. A který tak často nejen není vítán, ale je přímo zavrhován.
Dosluhující prezident se definitivně ujistil, že i tato vládní většina se ho bojí. Vše tak směřuje k velkému finále, ze kterého se republika nejspíš bude vzpamatovávat roky.
V české metropoli se střetávají dvě úplně odlišné tendence. Jedna je bahnitě usedlá - nechat všechno být, nechat auta jezdit po statisících. Druhá je moderní, chce, aby hlavní město bylo především pro lidi.
Nepíše se rok 1990, ale 2022. Zdejším problémem není politická policie, ale Rusko, Putin a lidé, kteří dělají jeho politiku, snaží se zemi rozbít.
Plošné zastřešení cen je radikálním krokem, který si nakonec nemusí sednout s tím, co chystá Brusel. Navíc bude pomáhat i těm, kteří to nepotřebují. A nemotivuje k nutným úsporám.
