Zemřel muž, který vtiskl charakter pozdnímu československému komunismu. Jihočeský rodák Lubomír Štrougal se už před rokem 1968 sblížil se zastáncem tvrdé linie Gustávem Husákem. Po srpnové invazi vojsk Varšavské smlouvy se přiklonil k jeho prosovětskému postoji a v letech 1970 až 1988 byl premiérem. Dlouholetý člen komunistických vlád byl po pádu režimu souzen za zneužití pravomocí.
Dokud před sebou měla republika hlasování o novém prezidentovi, bál se kabinet zastavit zadlužování, aby to nepomohlo na Hrad Andreji Babišovi. Teď za to otálení zaplatíme. I s patřičnými úroky.
Ještě než začne úřadovat na Pražském hradě, vypraví se Petr Pavel v půli února na cestu do nejchudšího kraje republiky - Karlovarského. Do míst, která by si podle výsledků voleb přála, aby se byl prezidentem stal jeho konkurent. To rozhodnutí upírá pozornost žádoucím směrem. Snad pomůže v rozbíjení stereotypů, s nimiž je tato část země stále nahlížena.
Ve Spojených státech jsou rodiče mimořádně citliví k jakémukoli nátlaku, jemuž by jejich děti mohly být vystaveny. Republikánští politici teď těží z toho, že mnohým voličům se nelíbí, co jejich potomci slyší ve školách.
Takový telefon dokáže divy. Jen musíme sami vědět, co vlastně chceme.
Není divu, že novináři, pokud chtěli dostát svým povinnostem, referovali o každém z kandidátů jinak. Protože se chovali rozdílně, jejich týmy i oni sami vedli zcela odlišnou kampaň.
Po ostudném úřadování dosluhující hlavy státu si republika zvolila muže, který slibuje návrat důstojnosti. Je to úlevné, lze se však bohužel obávat, že krom kraválu z Hradu teď utichnou i snahy o přesnější vymezení pravomocí, jimiž disponuje nejvyšší ústavní činitel. Byla by to škoda, zdejší politické prostředí takovou regulaci nutně potřebuje.
Den před zahájením druhého kola prezidentské volby šéf hnutí ANO napsal: „Byl jsem ve Fortuně, kurz je 12. Vsaďte si 1000 Kč a přijďte všichni volit, vyhrajete 12.000 Kč. Babiš vždycky pomáhá, za Babiše bude líp.“ Jak to dopadlo, víme.
Nezdá se, že by byl důvod k obavám ze „zeleného mozku“ na Hradě. K naději, že by nový „vrchní velitel“ mohl hnout s letitými problémy kolem armády, však ano.
Válka v napadené zemi ustane, když se nezlomíme, neunavíme. Když na ni nezapomeneme, budeme jí dál maximálně pomáhat a dál přijímat a podporovat její uprchlíky.
Když se do konfliktu dostane zájem vlády a zákon, vypadá to, že u nás platí bonmot "tím hůře pro zákon". Touha kabinetu pomocí pofiderního legislativního dloubáku uchvátit plnou kontrolu ve zdejším energetickém kolosu nemá s právním státem mnoho společného.
Když šéf hnutí ANO vstupoval do politiky, disponoval majetkem za 40 miliard korun. Loni jeho jmění časopis Forbes odhadl už na miliard 108. Bývalý premiér nemá jediný důvod stáhnout se z veřejného života.
Nový prezident Petr Pavel vrací republice už téměř ztracenou víru, že lze spektakulárně uspět i bez negativní kampaně, která se zde stala bezmála železným zvykem.
Výsledky hlasování o nové hlavě českého státu jsou silným vzkazem do zahraničí. Spojence nepochybně uklidnily, zvláště Poláky a pobaltské země.
Jak jen přiblížit, co vlastně obnáší život v moderních demokratických společnostech? Jedním z trefných obrazů, které se nabízejí, je popsat jej jako nekonečný souboj mezi skupinami, jež bychom mohli nazvat davem a publikem. Přímá volba prezidenta tento fenomén se vší estrádou, která k tomu patří, naléhavě připomněla i v našich končinách.
Oba pracují s nejistotou, zlobou, strachem, pocitem nespravedlnosti a ublížení. Když selžou, dělají si z vlastních voličů rukojmí. Zaslouží si prohrát.
Ocenění si zaslouží jen začátek - jakýsi „mírový summit" Pavla a Babiše, který dal naději, že by snad ten druhý mohl přestat rozeštvávat společnost.
Dosluhující prezident si uzurpoval moc nad rámec svých ústavních pravomocí, ale nedokázal ji smysluplně uplatnit.
Celé roky Západ dělal, že nevidí, co se v Rusku děje. Jak tam tuhne režim, jak jsou tam omezována osobní a politická práva, jak jsou decimováni Putinovi odpůrci. Cílem svobodného světa velmi dlouho bylo „nevidět to ruské“.
Hodit všechnu vinu na jednoho člověka - a cítit se pak lepší -, je nebezpečný morální kýč. Už proto, že dává vzniknout opovržení těmi, kdo "zlému" věří. Což jsou - jak se ukázalo - v případě bývalého premiéra skoro dva miliony lidí. Je nízké jimi pohrdat.
