Čtyřletá Pippa Jacksonová se strachovala, že její vrstevníci z dětských domovů, sirotčinců a azylových domů pro matky samoživitelky nedostanou vánoční dárky. Proto se pustila do ambiciózního projektu, který má za cíl o Vánocích potěšit kolem dvou set dětí žijících v materiální nouzi.
Česko je poslední evropskou zemí, která posílá děti mladší tří let do ústavní péče. Už ale možná ne na dlouho. Poslanci by tuhle praxi mohli brzy zakázat. Odpůrci návrhu ale tvrdí, že neexistuje alternativa, kam takové děti dát. Studie organizace Lumos však ukazuje, že v kojeneckých ústavech už dnes není ani tři sta dětí mladších tří let a i pro ně existují lepší místa pro žití.
Uzavření škol znesnadnilo život nejen rodičům, ale také pracovníkům a vychovatelům v dětských domovech. Děti v nich často nemají ideální přístup k počítačům pro on-line výuku, některé dětské domovy navíc hlásí trvalý nedostatek kvalifikovaných vychovatelů. Opatření vlády, které od 11. května umožní dětským domovům kolektivní výuku, ale pomůže pouze zařízením, jejichž součástí je i vlastní škola.
Tomáš Slavata je filantrop, který dlouhodobě podporuje dětské domovy napříč republikou, a to finančně, materiálně i pořádáním sportovních a zážitkových akcí. Když vypukla koronavirová epidemie, mnohé dětské domovy mu psaly, že na ně všichni zapomněli. Personál nemá dostatek ochranných prostředků a přibývá i útěkářů, kteří nezvládali karanténu na pár metrech čtverečních.
Obří, až dvoumilionové demonstrace v Hongkongu za demokratické reformy a větší nezávislost na Číně trvají už více než dva měsíce. Z pokojných protestů se změnily na násilné střety mezi policií a demonstranty. Bývalý zpravodaj České televize v Číně Tomáš Etzler se domnívá, že doba, kdy mohly protesty skončit a vše se vrátit ke starým pořádkům, minula. A už není cesty zpět. "Nevím, jak to skončí, ale neskončí to dobře pro Hongkong," říká novinář v rozhovor pro deník Aktuálně.cz.
Klára Chábová pomáhá dětem při odchodu z dětských domovů. Už dvanáct let vede spolek Mimo domov, organizuje přednášky, workshopy a šíří osvětu napříč společností. “Děti mají nízké sebevědomí, nevěří si, jsou vykořenění a chybí jim blízká osoba, na kterou by se mohli obrátit. Potřebují podporu, bezpečný prostor a porozumění. Když s nimi jednáte na rovinu a zjistí, že je nechcete poučovat, spolupracují,” říká. Nadace Karla Janečka ji teď v rámci projektu Laskavec ocenila za dobré skutky.
Dlouhá občanská válka zanechala v Angole stále viditelné stopy. Často i na těch nejzranitelnějších - dětech. Jen čtvrtina jich má platné doklady a mnohé se protloukají životem bez rodičů. Některé však měly štěstí a našly útočiště v zařízeních podobných dětským domovům. Jeden takový ve městě Kuito, v němž dětem pomáhají i za podpory organizace Člověk v tísni, navštívili reportéři Aktuálně.cz.
V dětském domově vás na reálný život nepřipraví, vytváří tam iluzi, že s nataženou rukou dostanete jídlo, oblečení a přídavky, líčí Radek Laci. Vystudoval vysokou školu a je úspěšný kouč fitness - navzdory tomu, že až do svých 24 let žil v dětském domově a málem skončil ve zvláštní škole. Byl jsem outsider, děti z dětského domova jsou jako králíci, na které se ostatní chodí dívat a ptát se jich, jaké to v dětském domově je, splývá jim to s pasťákem, říká Laci.
V komnatách, v nichž v dobách dávno minulý pobývali šlechtici, dnes žijí senioři, zdravotně postižení i opuštěné děti. Jde o relikt minulého režimu, který se ani třicet let od sametové revoluce nedaří zcela vymýtit. Péče o nejslabší jedince společnosti se přitom už léta u nás i ve světě ubírá jiným směrem – namísto velkokapacitních institucí by lidé měli žít v komunitnějších zařízeních či ještě lépe doma. Podívejte se, jak zámecké ústavy a domovy vypadají.
Česká televize se v dokumentární sérii Rodina je nejvíc zaměřuje na nový způsob pomoci sociálně slabým rodinám – uspořádáním rodinných konferencí. Jenže díl V bludném kruhu ukazuje, že některým zkrátka pomoci nelze. Lenka a Karel Hospodářských mají pět dětí, tři skončily v ústavní péči hned po narození, další dvě ve třech letech. Roky bojují se soudy o jejich navrácení, ale v podstatě pro to nic nedělají. Tři měsíce jim zkoušela pomoci občanská poradna Jihočeská rozvojová. Za celou dobu však otec ani nesepsal životopis, aby si našel práci, kterou nemá 15 let.
V úterý 15. ledna jde do kin celovečerní dokument Jany Borškové Pasažéři. Režisérka šest let sledovala čtyři děti z dětského domova v Dobřichovicích. S kamerou je doprovázela během jejich prvních roků v reálném životě a natočila velmi silné a často smutné chvíle. Díky tomu, že se stala jejich dobrou známou, přinesla velmi otevřené výpovědi. "Bylo by to dobrý vyrůstat s rodiči, ale víc nám dal pasťák. Doma jsme chodili otrhaní, špinaví, smrděli jsme, nezájem. Chodili jsme všude ven. A teď? Podívej se na mě!" říká jeden z hrdinů filmu svému otci.
Podle nového průzkumu jsou pro mladé lidi z dětských domovů výrazně důležitější kariéra a peníze, zároveň ale řeší více problémů s dluhy a častěji střídají práci než jejich vrstevníci vyrůstající s rodiči. "Odejít v 18 letech z dětského domova znamená, že už není návratu. Do rodiny je vždycky cesta zpět," říká Josef Trnka. Sám prožil dětství v ústavní péči a na průzkumu se podílel jako tazatel.
Děti z dětských domovů mívají často zkreslené představy o hodnotě věcí, říká v rozhovoru pro Aktuálně.cz šéfka neziskovky Yourchance Gabriela Křivánková. Vysvětluje, že se je snaží naučit, aby kapesné neutráceli za kolu a brambůrky, ale aby dokázali alespoň minimálně spořit. Ani pak však nemají děti vyhráno. "Úspory končí často tak, že uspořádají party nebo si koupí značkové hodinky či oblečení," popisuje scénář, kterému se svým úsilím snaží zabránit.
Řada základních škol stále nezvládá učit žáky o tom, jak mají správně hospodařit s penězi. Na vině jsou podle odborníků nabité osnovy, a tudíž nedostatek času na toto téma.
Právničky Jitka Linhartová a Lucie Oršulová pracují v různých advokátních kancelářích, přesto je spojuje působení v neziskové organizaci Nadání a dovednosti. Ta se snaží umožnit mladým lidem z dětských domovů a sociálně znevýhodněného prostředí, aby v budoucnu uspěli v osobním i profesním životě. Za svou činnost byly letos nominovány na ocenění Pro bono & CSR.
Za nezletilou Kristýnu Bandovou její matka nezaplatila jízdné na MHD a ani následnou pokutu. Dluh rostl a v osmnácti dívce zablokovali kvůli němu účet v bance. Příběh Kristýny, která prožila několik let v dětském domově a s potížemi se snaží vykročit do života jako dospělý jedinec, je jedním z těch, které popisuje projekt Chudé Česko.
Snažíme se omezit ústavní péči hlavně u dětí do sedmi let věku, mimo rodinu vyrůstá v Ćesku asi osm tisíc dětí, děti do pěstounské péče nejsou právně volné, mají kontakt s původní rodinou. Hledání náhradních rodičů je nekonečná práce, říká Marie Oktabcová z projektu Hledáme rodiče. Dodává, že často trvá několik let, než se někdo rozhodne být pěstounem, finance za pěstounství jsou podle ní důležité, ale podle ní jsou snazší způsoby, jak si je vydělat.
Tomáš Slavata v dětství žebral na ulici o jídlo, zažil zanedbávání péče, násilí i šikanu. Od té doby zadrhává a má noční můry. Aby se mohl stát filantropem, prodal byt. Teď pomáhá tisícům dětí s podobně těžkým osudem a své peníze investuje právě do nich. Nutně potřebuje každý den vědět, že byl něčím užitečný. Prý za to může věta "Ty ses neměl nikdy narodit!", kterou slýchal v dětství. Dodnes je jeho život jedno velké dobrodružství, které nyní bez obalu vylíčil v knize Trojboj s draky. "Pokud si člověk umí sáhnout až na dno, dokáže bojovat o své sny s mnohem větší vervou," pochvaluje si v rozhovoru pro Aktuálně.cz.
Filantrop a triatlonista Tomáš Slavata otevřeně popisuje svůj životní příběh v právě vycházející knížce Trojboj s draky. Jako malý zažil zanedbávání péče, násilí i šikanu, od té doby zadrhává a má noční můry. Proto dře na druhé, pomáhá tisícům dětí s podobně těžkým osudem a své peníze investuje právě do nich. Jeho mottem je "Když spadneš na zadek, postav se na nohy. A podej někomu ruku".
Na první pohled působí jako bezprostřední kluk se zdravým sebevědomím, který v životě našel jasný směr. Než ho ale nalezl, musel bojovat s šedí a vojenským režimem dětského domova, s pohrdáním spolužáků i některých učitelů, a dokonce s myšlenkami na sebevraždu. Sedmadvacetiletý Radek Laci se nakonec nevzdal. Vystudoval vysokou školu, trénuje populární herce a na svém příkladu ukazuje dětem vyrůstajícím v ústavní péči, že i přes nepřízeň osudu si mohou vytyčit vysoké cíle a pak jich dosáhnout. "Dětem z domovů rodiče nikdo nenahradí, takže oporu musí hledat jen samy v sobě," říká.
