V nové pohádce Tajemství staré bambitky 2 dostala roli královny, kterou to ze zámku táhne na venkovskou chalupu. Bydlet na samotě u lesa by herečku Veroniku Khek Kubařovou lákalo i v osobním životě, jenom si na to zatím připadá moc křehká. Jak se svou jemnou náturou zapadla do Dejvického divadla, proč nepohrdá romantickými komediemi a čím ji fascinuje Výměna manželek?
Herectví nejde dělat bez nadšení a lásky k divadlu. Angažmá člověka uživí, ale na hraně existence, ta práce jen vypadá nablýskaně, říká herečka Veronika Khek Kubařová, která je k vidění hned v několika podzimních premiérách. Troufnu si říct, že poznám dobrý scénář. Jsem romantický typ, při výběru rolí dám i na intuici, dodává.
Hosty jsou Pavla Holcová z Investigace.cz, poslanec KSČM Jiří Dolejš, animátoři Denisa Grimmová a Jan Bubeníček a herečka Veronika Khek Kubařová.
Hra Daniela Majlinga Vina? v neděli uzavřela program mezinárodního festivalu Divadlo v Plzni. Filozofující moralita, která měla před týdnem premiéru v pražském Dejvickém divadle, zkoumá okolnosti sebevraždy a odehrává se na jevišti i v zákulisí nejmenované scény. S podtitulem „Zkus si to představit dřív, než něco řekneš“ ji režíroval herec Ivan Trojan.
Byl přátelský a čišela z něj autorita, vzpomíná na někdejšího ministra obrany Donalda Rumsfelda chemik a místopředseda české Akademie věd Zdeněk Havlas. Jeden z "jestřábů" americké politiky se totiž kromě svého vládního působení angažoval i ve farmacii - pomohl na svět léku proti HIV, který vznikl díky objevu Havlasova někdejšího spolupracovníka, slavného českého vědce Antonína Holého.
Za práci ve Slunečné jsem vděčný. Když nemůžete hrát před lidmi, je natáčení seriálů nutnost. Srdcařů, kteří by nic takového nedělali, moc není, říká herec Vladimír Polívka. Všichni si můžeme stěžovat, ale snažil jsem se na to nepřistoupit, mnoho lidí je na tom mnohem hůř. Po nástupu do Dejvického divadla jsem byl nervózní, ale všichni se tam chtějí divadlem bavit, dodává.
Jsem za práci ve Slunečné vděčný. Když vůbec nemůžete hrát před lidmi, je natáčení seriálů nutnost. Srdcařů, kteří by nic takového nedělali, moc není, říká herec Vladimír Polívka. Všichni si můžeme stěžovat, ale snažil jsem se na to nepřistoupit, mnoho lidí je na tom mnohem hůř než herci. Po nástupu do Dejvického divadla jsem byl nervózní, ale všichni se tam chtějí divadlem bavit, dodává.
S Miroslavem Krobotem o Svobodné republice Králický Sněžník, o nemožnosti natočit film věnovaný Janu Eskymovi Welzlovi a také o otužování herců Dejvického divadla.
Akrobat se nechal vymrštit do vzduchu takzvaným teeterboardem, udělal ladný přemet a bezpečně dopadl vedle dvou zadýchaných kolegů. Tím skončilo jedno z nejnáročnějších čísel inscenace Memories of Fools. Umělci se na moment zastavili a „hodili“ úsměv do hlediště.
V psychologické rovině náročná a obecně nejsložitější, jakou kdy ztvárnil ve filmu, byla pro herce Ivana Trojana postava léčitele Jana Mikoláška v novém dramatu Agnieszky Hollandové.
V Dejvickém divadle uvedli Komplice, pozdní hru švýcarského klasika moderního dramatu Friedricha Dürrenmatta. Mrazivý a groteskní filozofický „komiks“ o prorůstání zločinu se státní mocí režíruje David Šiktanc. Do role antihrdiny, rozpouštěče mrtvol Doca, obsadil Martina Pechláta.
V uplynulé dekádě výrazně vzrostly příspěvky pražským scénám i Národnímu divadlu. Vzniklo Studio Hrdinů, spolek Jedl nebo novocirkusový Cirk La Putyka. Skončily éry Vladimíra Morávka v Brně a Davida Drábka v Hradci Králové, začaly nové v Divadle pod Palmovkou nebo Městských divadlech pražských. Shrnujeme, co v posledních deseti letech zažila česká divadla.
Národní basketbalová euforie zasáhla i umělce. Český národní tým, který dnes čeká na mistrovství světa čtvrtfinále proti Austrálii, se rozhodli podpořit i herečky a herci populárního Dejvického divadla.
Vydařená loňská sezona Dejvického divadla se nesla ve znamení dvou premiér: Havelkovy Vraždy krále Gonzaga a Zelenkovy Elegance molekuly. V letošní sezoně jako by populární pražská scéna uvízla na křižovatce a nemohla se rozhodnout, kudy dál.
Vtip vidím skoro ve všem, mám rád, když zasáhne i pravdu, střílím ale i do vlastního hnízda a ještě mám nějaké zábrany, Dejvice baží po sebeironii, nikdy se netajily tím, že si ze sebe umí udělat srandu, říká herec David Novotný, který v divadle strávil přes 18 let a je k vidění i v seriálu ČT Zkáza Dejvického divadla. Nikdy jsem nestál o to být kultovní, s Dejvicemi jsem se musel rozloučit, byl to rozchod z rozumu, stýská se mi po prastarých Dejvicích, které si teprve získávaly diváky, vysvětluje.
„Všechny postavy tohoto příběhu jsou skutečné,“ oznamuje titulek v úvodu každé části šestidílného komediálního seriálu Zkáza Dejvického divadla, jehož první epizodu v pondělí večer odvysílala Česká televize.
Dejvické divadlo nezískalo grant od pražského magistrátu a ve snaze o záchranu své existence zkouší leccos. Od angažmá finského režiséra přes spolupráci s Divadlem Spejbla a Hurvínka po prodej japonských hrnců. V seriálu Zkáza Dejvického divadla, který Česká televize začne vysílat v pondělí 4. března, hrají zdejší herci sami sebe. Jde o mystifikaci a nadsázku, ale nepochopili ji už někteří novináři na projekci. "Je to velká šance pro nejrůznější obrázkové časopisy," tuší režisér seriálu Miroslav Krobot.
Repertoár pražského Dejvického divadla se rozrostl o novinku inspirovanou antiutopickým románem Karla Čapka Továrna na Absolutno. Přizvaná režisérka Anna Davidová z něj vytvořila hybridní tvar, oscilující mezi kabaretem a vážnou úvahou o hledání duchovna. Do hlavních rolí obsadila skvělé herce, Václava Neužila, Jaroslava Plesla, Simonu Babčákovou či novou posilu souboru Lukáše Příkazkého. Přesto výsledek zůstává hluboko pod standardem dejvické scény.
Na první pohled působí jako bezprostřední kluk se zdravým sebevědomím, který v životě našel jasný směr. Než ho ale nalezl, musel bojovat s šedí a vojenským režimem dětského domova, s pohrdáním spolužáků i některých učitelů, a dokonce s myšlenkami na sebevraždu. Sedmadvacetiletý Radek Laci se nakonec nevzdal. Vystudoval vysokou školu, trénuje populární herce a na svém příkladu ukazuje dětem vyrůstajícím v ústavní péči, že i přes nepřízeň osudu si mohou vytyčit vysoké cíle a pak jich dosáhnout. "Dětem z domovů rodiče nikdo nenahradí, takže oporu musí hledat jen samy v sobě," říká.
