Kniha historika a politologa Tomáše Vilímka vychází z dopisů, které českoslovenští občané adresovali prezidentovi a jeho kanceláři mezi roky 1968 až 1989. Autor čerpá z mnohaletého výzkumu a klade důraz nejen na širší hospodářské, politické a sociální souvislosti analyzovaných jevů. Nabízí i poutavé příběhy - některé jsou úsměvné, jiné naopak vykreslují syrovou realitu mocenské zvůle a bezpráví.
Za sebevraždou napříč historií a kulturami se ohlíží rozsáhlá monografie nazvaná Ti, kteří se rozhodli. Téma popisuje z pohledu filozofie, psychologie i dalších oborů. Přináší rozhovory s odborníky i analýzu dopisů na rozloučenou. "Smrt přestává být v dnešní době tabu, ale sebevražda pořád jako by nebyla," říkají v rozhovoru autoři, soudní lékař Miroslav Šafr a etnoložka Alena Lochmannová.
Příběh sourozenců Mašínů už nebudí emoce jen při hospodských debatách a na sociálních sítích, ale i v kinech. Autoři filmu Bratři přitom nechtějí dramatickou odyseu adorovat ani odsuzovat. Podle spisovatele Jiřího Padevěta, který s tvůrci snímek konzultoval, by tak mohli přispět k porozumění celému protikomunistickému odboji. "V Česku stále vzýváme spíš mučedníky než bojovníky," říká v rozhovoru.
Anticenu Skřipec za nejhorší překlad udělila Obec překladatelů dvěma titulům. Tím prvním je kniha Janka Poliče Kamova nazvaná Vysušená kaluž, kterou vydalo prestižní nakladatelství Academia, tím druhým nová verze Orwellovy Farmy zvířat zveřejněná firmou Fortuna Libri Publishing.
Anglista Martin Hilský tuto středu v pražské kavárně Academia představil nové vydání svého překladu Díla Williama Shakespeara. Objemná publikace vyšla 400 let po prvním zveřejnění Shakespearových textů známém jako První folio. V jednom svazku předkládá všechny hry tragické, komediální, historické i takzvané romance spolu se sonety, dalšími básnickými skladbami i díly spornými a apokryfními.
Téměř osmdesát let poté, co mu francouzská vláda uspořádala státní pohřeb s vojenskými poctami, míří na pulty tamních knihkupectví dosud neznámé úvahy básníka a esejisty Paula Valéryho. Jeho přednášky z Collège de France, kde svým myšlením ovlivnil celou generaci posluchačů, odborníci hledali desítky roků. Tento čtvrtek je vydává nakladatelství Gallimard.
Sousloví krvavý román střední generaci možná připomene píseň kapely Lucie, starší zavzpomínají na četbu svých předků, mladší zřejmě pokrčí rameny. Svébytný literární žánr, oblíbený ve druhé polovině 19. století, teď připomíná mimořádná antologie nazvaná Ďáblovy knihy. Znovu také vyšla strašidelná próza Christiana Heinricha Spiesse, u které to v Čechách všechno začalo.
Toto pondělí večer zemřel hispanista Josef Forbelský, bylo mu 91 let. Psal o dějinách španělské literatury, překládal latinskoamerické autory a roku 2017 získal Cenu Josefa Jungmanna za převod románu Persiles a Sigismunda od Miguela de Cervantese do češtiny. Španělský král Forbelského vyznamenal za celoživotní odbornou práci věnovanou španělskému jazyku a kultuře.
Co máme společného s Maory nebo Inuity? Podle antropologa George P. Murdocka je minimálně 73 jevů, s nimiž se musí vypořádat každý člověk na světě. Všichni lidé se snaží zkrotit své vlasy, dorozumívají se jazykem a řeší, co bude po smrti. Etnolog Martin Rychlík napsal o pestrosti i stejnosti knihu Dějiny lidí, jejíž dotisk vyjde 24. října. "Děláme podobné věci, ale každý trochu jinak," říká.
Vyšly Dějiny lidí - kniha, jež jedinečným způsobem připomíná, jak moc jsme při vší své rozdílnosti stejní.
Oceán. Snad každý zná příběhy z jeho hlubin, příběhy hrdinství i malověrnosti, objevů či ztroskotání. Třiaosmdesátiletý italský spisovatel a esejista Cladio Magris se rozhodl o moři vyprávět mnohem úžeji. V knize Oči moře, kterou nedávno vydalo nakladatelství Academia v překladu Kateřiny Vinšové, se zaměřuje výhradně na sochy z přídí plachetnic.
Komunistický ideolog Ladislav Štoll nepatří k pozitivním osobnostem české historie. Jeho život je ale perfektním promítacím plátnem, na kterém se dají ukázat mnohé brutální zvraty zdejší kultury ve 20. století.
Dobu dnes charakterizuje návrat pojmů, které jsme již dávno vyhostili z všedních životů: pandemie, válka… a mohli bychom dodat i cenzura. Ta u nás sice nehrozí, ale v Rusku během několika dní z veřejného prostoru vymýtila prakticky všechny neschválené informace a zakázané názory. Nová kniha novináře Davida Klimeše připomíná, jak u nás fungovala před listopadem 1989.
Po nadnárodní říši, která spojila střed Evropy s mořem a zanechala bohaté kulturní dědictví, se ohlíží italský germanista Claudio Magris v česky nedávno vydané knize Terst. Vrací se ke svému rodišti, kdysi nejdůležitějšímu přístavu Rakouska-Uherska a městu, kde se italský prvek střetává se slovanským a německým. Toto střetávání je také tématem knihy.
V socialistickém Československu nikdo nepotřeboval vysvětlit, kdo byl ruský básník a propagátor revoluce Vladimir Majakovskij. Gymnazisté se museli zpaměti učit jeho poezii, jejíž rozbor patřil k základním maturitním otázkám.
S biologem a filozofem Stanislavem Komárkem o šťourání klackem do zvířat i politiků, kráse prostřednosti, vztazích na dálku a Darwinově genialitě.
Nad všechny vítěze knižních cen Magnesia Litera, k nimž v úterý večer na Nové scéně Národního divadla patřily literárně oslnivá próza Daniela Hradeckého z periferie nebo rozhovory Niny Špitálníkové se severokorejskými uprchlíky, ční jeden. Knihou roku se stala Shakespearova Anglie, téměř osmisetstránková publikace Martina Hilského.
V knize Antropocén 20 českých vědců rozebírá data o klimatických i jiných změnách. Snaží se zachytit dobu, v níž dle některých míříme k likvidaci života a planety.
Nová kniha Martina Hilského nazvaná Shakespearova Anglie přináší celistvý pohled na dobu slavného dramatika. Navazuje na autorovo předchozí dílo Shakespeare a jeviště svět.
Francii nedávno šokoval čin osmnáctiletého muže původem z Čečenska, který na předměstí Paříže sťal učitele. Za to, že kantor studentům ve škole ukázal karikatury proroka Mohameda. Politici počínaje prezidentem Emmanuelem Macronem brutální vraždu odsuzují a znovu mluví o válce proti islámskému extremismu, islamismu či džihádismu.
Knír do špičky je tím prvním, co zaujme na tváři malíře z konce 19. století Antonína Chittussiho. Prý byl vznětlivý, výřečný a neuznával autority. Z korespondence ale vyplývá, že se často cítil osamělý, což uměl nedostižně vyjádřit ve svých obrazech. „Já chci dojmout,“ uvedl v jednom dochovaném dopisu.
