Vláda chystá novou daň. Za mimořádný zisk ale může považovat i běžnou výrobu
- Vláda chce postihnout mimořádné výnosy rafinerií.
Konstrukce nové mimořádné daně ale může zdanit i běžné zvýšení výroby, nikoliv pouze mimořádné zisky.
Ve hře je víc než jedna firma. Jde o předvídatelnost českého podnikatelského prostředí.
Zdaňování mimořádných či neočekávaných zisků představuje z ekonomického hlediska kontroverzní disciplínu. Otevírá otázku, kde končí běžná podnikatelská odměna za podstoupené riziko a kde začíná mimořádný výnos, na který podnikatel nemá nárok. Nechme stranou můj názor, tedy když podnikatelé nesou riziko mimořádných ztrát, měli by mít také možnost těžit z období mimořádně příznivých podmínek. A zaměřme se na fiskální realitu: Všichni rozumíme tomu, že společenské nároky přetavené do veřejných výdajů je nutné z něčeho financovat.
Pokud už se ale rozhodneme zavádět nové daně, měli bychom dbát na to, aby jejich konstrukce byla ekonomicky obhajitelná, předvídatelná a nevytvářela zbytečné deformace trhu. Právě z tohoto pohledu si zaslouží pozornost návrh nové rafinerské daně, kterou představila vláda.
Logika daně jede takzvaně na první signální: Geopolitické otřesy narušily světové trhy s ropou a ropnými produkty, což vystřelilo ceny nahoru a umožnilo rafineriím dosahovat mimořádných marží. Stát proto navrhuje zdanit 50 procent nárůstu hrubé rafinerské marže oproti roku 2025, a to v letech 2026 a 2027. Deklarovaným cílem je získat část mimořádných výnosů, které nevznikly zásluhou vyšší produktivity, inovací či investic, ale v důsledku vnějšího šoku. Poplatník daně bude jediná firma, Orlen Unipetrol. V detailech navržené konstrukce se skrývají přinejmenším čtyři podstatné ekonomické problémy.
Čtyři problémy české konstrukce
Prvním je samotný základ daně. Možná jste již slyšeli, že marže není zisk. Ani rafinerská marže není zisk. Jde zjednodušeně o rozdíl mezi hodnotou vyrobených ropných produktů a náklady na spotřebovanou ropu. To ovšem neznamená, že tento rozdíl představuje peníze, které rafinerii zůstávají. Z marže musí financovat energie, zaměstnance, provozní náklady, údržbu, odpisy nákladných technologií a další výdaje spojené s kapitálově mimořádně náročnou výrobou.
Zvýšení rafinerské marže se proto nemusí automaticky promítnout do odpovídajícího zvýšení zisku. Ostatně skupina Orlen Unipetrol vykázala za rok 2025 čistou ztrátu (i po očištění o účetní pokles hodnoty aktiv), přestože tržní podmínky v samotném rafinerském segmentu byly poměrně příznivé. Samozřejmě jde o hospodářský výsledek celé skupiny, přesto názorně ukazuje, jak opatrně je nutné s pojmem mimořádného výnosu zacházet. Pokud chceme zdaňovat mimořádné zisky, bylo by ekonomicky čistší vycházet právě z nich, nikoliv z ukazatele, který zachycuje pouze část ekonomické reality.
VIDEO: Sliby Babišovy vlády připomínají alkoholika. Nakonec to odneseme všichni, varuje exministr financí Pilip v pořadu Flow
Druhým problémem je volba srovnávacího období. Návrh totiž poměřuje marži let 2026 a 2027 pouze s jediným rokem, konkrétně s rokem 2025. Jenže rafinerský průmysl je mimořádně cyklické odvětví, jehož výsledky ovlivňují nejen tržní ceny, ale také skladba produkce, objemy zpracované ropy a provozní odstávky.
Rok 2025 byl v českém prostředí poznamenán mimořádnými provozními událostmi. Rozsáhlý červencový blackout zastavil výrobu v litvínovské rafinerii téměř na čtyři týdny a následné technické komplikace v petrochemické části závodu vedly k dalšímu omezení rafinerské výroby. To samozřejmě neznamená, že rok 2025 byl z hlediska rafinerských marží mimořádně slabý, podle modelové marže byl třeba rok 2024 ještě slabší, ale indikuje, proč může být problematické používat jediný kalendářní rok jako reprezentativní měřítko ekonomické výkonnosti.
Třetím problémem je absence tolerančního pásma, které by zohlednilo přirozenou volatilitu odvětví. Rafinerské marže, takzvané crack spready, se významně mění podle cen ropy, poptávky po palivech, dostupnosti rafinerských kapacit či geopolitické situace. U jednotlivých produktů mohou být v některých obdobích dokonce záporné. Ekonomika rafinerií proto musí být posuzována v delším časovém horizontu, nikoliv podle předpokladu, že každý rok přináší obdobné výsledky. Ostatně když Česko od roku 2023 zavedlo daň z neočekávaných zisků (windfall tax), pracovalo s průměrem základů daně za čtyři roky 2018 až 2021, navýšeným o 20procentní toleranční pásmo. Ministerstvo financí tehdy správně argumentovalo, že toto pásmo pomáhá kompenzovat běžné meziroční výkyvy.
Podobnou logiku najdeme také v aktuálním polském návrhu mimořádného zdanění palivového sektoru. Polsko sice navrhuje vyšší sazbu, konkrétně 60 procent, zároveň ale počítá s navýšením referenční marže roku 2025 o 20 procent, aby zohlednilo přirozený rozvoj podnikání a běžné změny tržních podmínek. I když je Polsko často dáváno za příklad, český návrh pracuje s nižší sazbou 50 procent, ale bez obdobného tolerančního pásma. Paradoxně tak vyšší sazba aplikovaná na ekonomicky smysluplněji vymezený základ může být v konečném důsledku přiměřenější než nižší sazba počítaná ze základu, který nedokáže dostatečně odlišit skutečně mimořádné výnosy od běžných výkyvů podnikání.
Začtvrté návrh počítá s celkovou hrubou marží, nikoliv s marží na jednotku produkce. Pokud tedy rafinerie zvýší objem výroby, může jí vzrůst celková marže, přestože na každém zpracovaném barelu vydělává úplně stejně jako dříve. Část takto vzniklého nárůstu potom může podléhat mimořádnému zdanění. Jinými slovy, stát může zdaňovat nejen mimořádně příznivé tržní podmínky, ale také obyčejné zvýšení výroby nebo návrat ke standardnímu využití výrobní kapacity. Za mimořádný zisk nelze automaticky považovat každý běžný nárůst ekonomické výkonnosti daný třeba tím, že se rafinerie snaží vykrýt rostoucí poptávku.
Řešení? Nic složitého
Řešení přitom nemusí být komplikované. Nabízí se přesnější vymezení základu daně, použití reprezentativnějšího víceletého srovnání, nebo alespoň zavedení tolerančního pásma, které známe z předchozí české legislativy i ze současného polského návrhu. Smyslem těchto úprav není zpochybnit legitimní potřebu financovat veřejné výdaje ani to, že vláda má právo zdaňovat, co si zamane. Ale měli bychom se snažit zajistit, aby mimořádná daň skutečně dopadala na mimořádné ekonomické výsledky a podržela navržené časové omezení.
Během tohoto období se totiž může ukázat, že se geopolitická rizika a s nimi spojené výkyvy rafinerských marží stanou přirozenou součástí ekonomiky tohoto odvětví v Evropské unii a že období vysokých marží je mechanismem udržitelnosti provozu evropských kapacit.
Ale zpět k návrhu: Tak jako při bouřlivé diskuzi o windfall tax v roce 2023, kdy byla současná vláda v opozici, ani dnes nejde zdaleka jen o rafinerie. Ve spojitosti s budoucím hospodářským růstem se často mluví o předvídatelnosti podnikatelského prostředí, důvěře investorů a o ochotě firem financovat projekty s návratností v horizontu desetiletí. Pokud podnikatel ví, že ponese plné riziko ztrát, ale při mimořádně dobrých výsledcích může stát dodatečně změnit pravidla a část výnosu odebrat, promítne tuto nejistotu do svých investičních rozhodnutí. A tyto náklady včetně implicitních nákladů z nerealizovaných investic v Česku nakonec mohou nést i spotřebitelé a s nimi celá ekonomika.
Právě konkrétní parametry nové rafinerské daně, které se dozvíme v následujících týdnech, nám ukážou, zda skutečně usilujeme o dočasné zdanění mimořádných zisků, nebo zda postupně otevíráme dveře nové podobě sektorového zdanění. Třeba i takového, které nebude vycházet primárně z ekonomických principů, ale z politické průchodnosti a kvalitativních měření voličské odezvy vůči zdanění „bohatých korporací“. Pokud už vstupujeme podruhé do stejné řeky, měli bychom být mimořádně obezřetní.
