Zlín, to je hokej, Otrokovice nádraží

Jsou téměř sousedé, bydlí pouze pár kilometrů od sebe, spojuje je městská hromadná doprava i říčka Dřevnice. Města, ve kterých žijí, se bouřlivě rozrostla díky podnikatelským aktivitám Tomáše Bati a mezi dvěma světovými válkami do nich přicházely tisíce lidí za prací. Řeč je o Zlíně a Otrokovicích.
Jejich dnešní obyvatelé jsou většinou potomky těch, kteří pracovali před desetiletími bok po boku ve stejných závodech a dílnách. Jak se na sebe a svá města dívají dnes? Sedmička oslovila padesát lidí v každém z měst a ptala se, co o lidech ze sousední aglomerace vědí.
Na otázku, co se vám vybaví, když se řekne Otrokovice, Zlínští nejčastěji odpověděli, že nádraží. „To je asi jediná důležitá věc, jaká tam je,“ zamyslel se třeba sedmnáctiletý David Konečný. Podobně přitom odpovídalo přibližně čtyřicet procent oslovených Zlíňanů.

Jsou Zlíňané arogantní?

Otrokovického místostarostu Milana Plesara to potěšilo. „Jsem rád, že tolik lidí ze Zlína vnímá, že Otrokovice jsou vstupní branou do Zlínského kraje. Kromě železnice je tu i letiště a lodní přístaviště. Takových měst není v republice zase tak mnoho,“ uvedl Plesar.
Lidé z města na soutoku Dřevnice a Moravy si své protějšky z krajského města spojovali především s místním extraligovým týmem. „Zlín, to je pro mě jednoznačně hokej,“ vyhrkl bez dlouhého přemýšlení třeba Přemysl Hora. A téměř stejně jako on odpověděla přibližně třetina otrokovických respondentů.
Pro podobně velký počet obyvatel Otrokovic je krajská aglomerace také místem, kde se dá dobře nakupovat nebo kam jezdí za prací. Někteří však nemají příliš v lásce obyvatele krajského města.
„Zlíňáci mají dojem, že Otrokovice jsou vesnice, kde žijí jen samí burani. O sobě si pak myslí, že jsou středem vesmíru,“ rozhorlila se mladá žena. Svoje jméno však uvést nechtěla. „Myslím, že každý člověk z Otrokovic zná dobře Zlín, ale jak je to opačně? Lidé ze Zlína se u nás vůbec nevyznají a jsou rádi, když trefí na nádraží,“ podotkla oslovená žena.