Život u Labe: Strach i optimismus

Voda má rychlý proud a místy se vylévá až na cesty. Je první povodňový stupeň, tedy bdělost. Zprávy jsou plné přívalových dešťů a vysoké vody. Taková byla situace v zemi v minulém týdnu. Co v těchto chvílích měli před očima lidé, kterým Labe všechno vzalo při katastrofických povodních v letech 2002 a 2006? Sedmička se to vydala zjistit.
Křešice na Litoměřicku. Z osmdesáti procent leží v záplavové zóně, taky je valící se voda doslova smetla. Povodně v letech 2002 a 2006 jsou v historii obce označeny za nejničivější. A jako se říká „před válkou“, v Křešicích se ujalo „před povodní“. „Nijak zvlášť vysokou vodu neprožívám, jsem optimistická,“ říká Soňa Hadrbolcová, která bydlí v první řadě domků asi padesát metrů od Labe. Přes plot se suší dva koberce. „Ale pro jistotu vždycky vystěhujeme celé přízemí, když se voda zvedne. Teď nám tam zůstala jen válenda. Všechno ostatní jsme už vytahali do prvního patra,“ říká žena, která tu prožila i zmíněné katastrofické povodně. A na omítce jejího domu je na úrovni stropu přízemí stále ještě patrná linie, kam dosahovala voda v roce 2002.
Píšťany se dneska chlubí moderní tváří, většina domků je nových nebo rekonstruovaných. Je to také „následek“ povodní. Blanka Nováková je ale v naprostém klidu. „Voda tady nikdy předtím nebyla, jen jednou jedinkrát. V takové síle přijde jednou za sto let. A nějaká opatření? Jsou zbytečná,“ říká starší žena. „Voda mě poznamenala na celý život. Když stoupne Labe, začínám se hrůzou třást,“ říká Hana Šoltová v Chodounech. Ve svém krámku se zeleninou se opírá o dveře, na kterých bronzový štítek každý den připomíná, že 16. srpna 2002 dosahovala voda půl druhé hodiny po půlnoci do výšky 1,38 metru od země. „Dneska odjíždím do lázní, dcera tu zůstane sama – a všude hrozí povodně. Víte, jak se bojím? Říkám jí: Když půjde voda, vem psa a uteč, na všechno se vykašli,“ zdůrazňuje Šoltová. Rodina postavila zeď, která má chránit před valící se vodou, a koupila betonové zábrany před prahy do domu. Poučili se, dnes už jsou pojištění. I tudy šly v minulých dnech přívalové deště a připomněli místním sílu vodního živlu. Voda u Šoltů zase vystupuje ze zdí a odprýskává omítku. Hana Šoltová sleduje každý den v televizi povodňové zpravodajství s bušícím srdcem. Bojí se. Při zprávách o řádění vody v republice pláče. „Vím, co to je, když vám zbyde jen to, co máte na sobě,“ říká žena. „Od povodní 2002 mě trápí psychika, špatně vidím. Byla to taková hrůza, že vám ji nepřeju zažít,“ loučí se Hana Šoltová.