Život u atomové katedrály: dává obcím peníze a jodidové tablety

Slavětice nejsou ani dnes kvůli blízkosti jaderné elektrárny zcela atraktivní destinací, ale jednoho problému se tady už zbavili. V obci se opět mohou stavět další domy. I když sem mnoho novousedlíků nepřichází. „Při stavbě elektrárny tady byla zakázána další výstavba, platily tehdy normy podle ruských elektráren, takže obec směřovala k zániku. Proto nám chybí celá jedna generace obyvatel,“ říká starosta Slavětic Jan Drexler.

Když v roce 1973 tehdejší československá vláda rozhodla o stavbě jaderné elektrárny u Dukovan, před lidmi v okolních obcích se tím nijak lákavá perspektiva neobjevila. Heřmanice a Skryje s osadou Lipňany čekalo srovnání se zemí a naprostý zánik, pro řadu dalších vsí v okolí budoucí elektrárny inženýři ve státním zájmu vyslovili verdikt postupného útlumu a posléze také zániku.

Stavba první tuzemské elektrárny se dostala dokonce do normalizačního filmu Atomová katedrála. Ale obyvatelé v okolí zpravidla neprožívali žádné náboženské ani budovatelské opojení z toho, že vedle nich vzniká gigantické elektrárenské dílo.

Ze Skryjí zbyl památník obětem první světové války, z Heřmanic kaplička, jinak dědiny zmizely pod elektrárnou beze stopy.

Ale ve Slavěticích na návštěvníka žádná nostalgie nepadá. Zvláště v tomto předvelikonočním čase. Snad před každým druhým domem ve vsi stojí figurína s veselým výrazem. Bába se slunečními brýlemi a nůší dřeva, pták s mohutným zobanem, ozdobný kočárek či skupina velikonočních zajíců.

A nad stádem jarních figurín se tři kilometry za vsí do stopětadvacetimetrové výše tyčí osm chladicích věží jaderné elektrárny. Zdá se, jako by byly na dosah ruky, to je ale jen klam perspektivy.

V šesti obcích v okolí elektrárny by snad mohly upoutat ještě chodníky v dokonalém stavu a na veřejných budovách velké displeje dozimetrů, které tady pravidelně měří radiaci.

Elektrárna by se hypoteticky mohla v budoucnu ještě rozšířit o další bloky, kolem těch by však byl už jen kilometrový bezpečnostní okruh, takže by se jejich výstavba neměla okolních obcí už nijak dotknout. „Lidé se k nám pomalu vrací, i když v polovině baráků máme přestárlé. Bývalí občané se usidlují na důchod do místních domů, když odešli jejich rodiče. I když jsme museli zrušit školu i školku, tak tady je i dost dětí, o budoucnost obce se nebojím,“ řekl starosta Drexler.

Bydlet ve stínu elektrárenských věží je přece jen trochu unikum, a tak přestože nyní obec nenabízí potenciálním zájemcům žádnou volnou stavební parcelu, zřejmě to není třeba. „Není ani takový zájem, přece jenom není lehké zvyknout si, že z okna máme jak na dlani chladicí věže. Kdo na to není dlouhé roky zvyklý, zvykne si jen těžko,“ míní Drexler.

Ročně rozděluje miliony

Lidé od Dukovan si sice nemohli vybrat, zda elektrárnu za souseda chtějí, nebo nechtějí, ale dnes už energetický kolos není tyranem, který by šlapal po poddaných. Místo toho dává peníze nejen na opravy již zmíněných chodníků.

Mezi šest nejbližších obcí v okolí jaderné elektrárny každoročně rozděluje ČEZ patnáct milionů korun, které pak obce mohou využít podle svého. „Většinu peněz si dělíme, něco dáváme na plánovaný společný projekt: rozhlednu mezi Dukovany a Horními Dubňany,“ nastínil starosta Slavětic.

Že obec žije, o tom svědčí ve Slavěticích velikonoční výzdoba, která se pozvolna stává místní tradicí. „Pro mě je pletení, šití a vyšívání záliba. Přes zimu jsem udělala sedm velikonočních zajíců, to mi zabralo tři měsíce,“ říká Anna Valová, žena, jejíž jméno lidé v obci vyslovují s úctou - právě ona Slavětice nejvíce proslavila kvůli svým elegantním velikonočním postavičkám. „Je to pracné, ale dělám dál, pořád je ode mne někdo další chce. Ani nemám všechno vystavené, doma mám například ještě slepici, ale nechci, abychom měli u domu výzdobu přeplácanou,“ říká Valová.

Ta se výrobou figur baví po těžkém úraze, dělá práci, která ji baví. Pracovní příležitosti jsou podle ní i hlavním plusem pro existenci jaderné elektrárny u obce. „Široko daleko jiná práce není a vedle elektrárny se dá žít, žijí tak i v jiných zemích,“ míní energická žena.

Z dvou set padesáti slavětických obyvatel dělá v atomovém kolosu jenom zlomek, do deseti procent ze zdejších lidí v produktivním věku. „Ale kdyby nebyla atomka, nebyly by peníze a obec by nebyla tak hezká. Neměli bychom na kanalizaci, vodovod, plyn, chodŽivot níky, místní cesty. Je to takové oboustranné soužití,“ míní starosta Drexler.

První pomoc při havárii

Obyvatele přibližně sto dvaceti obcí ve dvacetikilometrovém pásmu kolem Dukovan spojuje ještě jedna drobnost. Každé dva roky si zástupci všech místních domácností chodí na obecní úřady vyzvednout drobnou pozornost od elektrárny: pro každého člověka tubu jodidových tablet a do domácnosti dvouletý kalendář. „Lidé by tablety měli mít v lednici a měnit je po uplynutí doby expirace. Distribuujeme je vždy společně na obecní úřady, kam je dáváme společně s kalendářem a příručkou, jak se chovat v případě radiační havárie,“ vysvětluje mluvčí elektrárny Petr Spilka.

Tablety obsahují jod a slouží k ochraně těla při zasažení radiací, při níž se do okolí reaktoru uvolňuje mimo jiné i radioaktivní jod. „Má krátký poločas rozpadu a rychle zmizí, ale kdybyste se ho nadýchali, tak se zabuduje do štítné žlázy, kde škodí. Pokud se v případě potřeby štítná žláza podáním tablety zaplní neradioaktivním jodem, tak ten další radioaktivní jod tělo nepřijme, ale vyloučí ho,“ řekl Spilka.

U nás Fukušima nehrozí

Ne všechny nechává provoz jaderné elektrárny v klidu. „Bydlíme tady 38 let, jsme na elektrárnu zvyklí, já tam pracovala. Ale myslím, že by ji měli po skončení jejích pětadvaceti let životnosti zavřít a nestavět další blok. Nebojím se přírodních pohrom, jak se to stalo v japonské Fukušimě, ale havárie, kterou může způsobit překročená životnost reaktorů,“ říká za plotem u bývalé hájenky u Slavětic paní Míla. Ze všech stavení ve Slavěticích je právě odtud na jaderné zařízení ten nejlepší výhled, pokud se takové hodnocení dá na monumenty chladicích věží použít.

Ty se líbí, či nelíbí, bez ohledu na to, zda se člověk elektrárny bojí, či nikoli. „Nevidím v ní nebezpečí ani omezení, beru to jen z estetického hlediska: těch osm chladicích věží se mi prostě nelíbí. Ale jinak elektrárna dává možnost práce, dcera se hlásí na studium energetiky, a to je snad jediný obor v republice, kde mají absolventi zaručenou práci,“ říká na slavětickém průtahu místní Dobroslava Muzikářová. A jodidové tablety? „Myslím si, že kdyby se něco doopravdy stalo, tak by to bylo tak rychlé, že bychom je ani nestačili spolknout.“

Havárii elektrárny v japonské Fukušimě po zemětřesení a vlně tsunami tady sledoval s napětím v médiích asi každý. „To asi sledoval celý svět, já taky. Ale ne že bych se bál, že se něco může stát i tady u nás. Tady jsme na tom líp, před mořskou vlnou se schovat nedá, ale zemětřesení tady nehrozí, aspoň o ničem takovém z minulosti nejsou zprávy,“ míní sedmašedesátiletý slavětický starousedlík Stanislav Kopečný. „Báli jsme se, aby sem radiaci z Fukušimy nedonesl vítr, jako když bouchl Černobyl. Ale spojovat Fukušimu s naší jaderkou? Ta běží bez problémů, taková havárie se nás netýká,“ říká šestasedmdesátiletý Karel, který odpočívá na slavětické návsi. Do vsi se přistěhoval na důchod s manželkou do domu po jejích rodičích. „Kdyby elektrárnu rozšířili a dali práci dalším lidem, bude jen dobře,“ míní Karel.

Věže? Orientační bod

Co místní lidé nesou s neskrývanou nelibostí, to je hustota provozu na místní silnici v ranní a odpolední špičce, kdy autobusy ze směn z elektrárny převáží tisíce zaměstnanců. „Ráno kolem půl šesté a po třetí odpoledne se skoro nedá silnice přejít, za sebou jede třeba dvacet autobusů,“ říká Kopečný.

Věže jsou bez problémů vidět klidně na třicetikilometrovou vzdálenost. „Život u elektrárny se stěží v něčem liší od života jinde, až na to, že tady mají lidé ve svém okolí jeden velký a pevný orientační bod,“ řekl mluvčí jaderné elektrárny Spilka.

S životem místních lidí je ale spojená víc. Stovky starousedlíků přinutila v sedmdesátých letech změnit bydliště. Prakticky z každé rodiny ze širokého okolí v ní někdo někdy pracoval. „Byla jsem tam spokojená, sedm let jsem tam pracovala v kuchyni,“ říká na slavětické zastávce čtyřiapadesátiletá Blanka. Nejprve se jí mluvit nechce, ale pak se rozvzpomíná. „Bylo to v letech 1981 až 1988, pak jsem šla na mateřskou. Zažila jsem tam stavbu zařízení, zpočátku byla ještě kuchyň pro elektrárnu v Heřmanicích,“ povídá žena.

Pokud někoho rozrušuje pohled na chladicí věže s oblaky zvolna stoupající vodní páry, tak místní lidé to rozhodně nejsou. Jako sedmnáctiletý Martin Věžník, jehož matka pracuje v elektrárně jako uklízečka. „Jodidové tablety? Asi je doma máme, vlastně to ani nevím. Jaderka je tady a co? Vůbec to neřeším,“ říká student Věžník.

JADERNÁ ELEKTRÁRNA DUKOVANY

• Historie dukovanské elektrárny začala v roce 1970, kdy tehdejší Sovětský svaz a Československá socialistická republika podepsaly dohodu o stavbě dvou jaderných elektráren.
• Tou druhou se staly vedle Dukovan Jaslovské Bohunice ve slovenském okrese Trnava, kde první dva reaktory VVER spustili v roce 1980 a druhé dva v roce 1985.
• Dne 3. května 2010 v Dukovanech oslavili 25 let od startu zkušebního provozu prvního bloku.
• Poslední čtvrtý blok tady uvedli do provozu v roce 1987.
• Po modernizaci posledního ze čtyř bloků by měl výkon elektrárny dosáhnout čtyřikrát 500 MW.
• Elektárna patří do kategorie nejbezpečnějších svého druhu na světě, neměla sebemenší havárii.
• Mezi lety 1985 až 2012 bylo vyrobeno téměř 350 miliard kWh elektrické energie, což je nejvíce ze všech elektráren v České republice.
• Elektrárna Dukovany pokrývá asi 20% spotřeby elektřiny České Republiky.
• Ročně vyrobí více než 14 miliard kWh, což by stačilo k pokrytí spotřeby všech domácností v celém státě.
• Energetickou síť posiluje především při ranní a odpolední špičce.