Život se Sověty byl v Olomouci jako na Měsíci
Kasárna, byty, školy, vlastní obchody, vlastní kulturák. To vše si v Olomouci vybudovala sovětská armáda. Když v roce 1991 odcházeli zpět do širé Rusi, ženy oficírů plakaly a hlavně skupovaly, co se dalo.
„Nechtěly se vrátit, ale nic jim nezbývalo,“ říká Miluše Malá, která v té době byla prodavačkou v textilu. Odsun začal koncem února 1990. „Braly vše, od riflí po koberce. Připadaly si u nás jako v Americe. Přitom chtěly jen to nejlepší a nejdražší zboží,“ vzpomíná Malá na odchod Rusů.
Tichá nenávist
Většina lidí neviděla Rusy, tehdy stále Sověty, v Olomouci vůbec ráda. Obrovské placaté čepice důstojníků, které jsou dnes skoro k smíchu, v sedmdesátých a osmdesátých letech naháněly strach. A to i sovětským vojínům.
„Mám na tu dobu utkvělou vzpomínku. Pracoval jsem na Povodí Moravy a v okolí mostu u kojeneckého ústavu chodili ruští vojáci běhat. Při rozcvičce byli do půl pasu nazí. Vedle nich běželi důstojníci, kteří je bili. Pěstí do tváře, když se někdo opozdil,“ popisuje typická rána roku 1982 Vladimír Havlík.
Přidává ale i úsměvnou historku. „Bylo komické, jak si i pouliční lampy kolem kasáren natřeli Sověti nabílo a černou barvou pak domalovali imitaci bříz,“ říká Havlík se smíchem.
Olomoučanka Ivana Jeništová se dodnes podivuje chování Sovětů. „Nezvykli jsme si na bezbřehou nadutost lampasáků na ulici, za nimiž klusal vojáček-pucfleček, hubený, až člověk měl strach, že ho vojenský opasek přeřízne v pase, a nesl soudruhovi aktovku,“ poznamenává Jeništová.
Pobyt vojsk v Československu považovala za psychický teror. „Ve státních svátcích demonstrativně přelétávaly těžké vrtulníky nad městem. Vojska zabrala letiště za fakultní nemocnicí, starty a přistávání těžkých strojů přímo u areálu nemocnice otřásaly nemocničními budovami tak, že vibrovaly postele a nebylo slyšet vlastního slova,“ tvrdí Jeništová.
Dočasný pobyt „spřátelených“ vojsk trval déle než dvacet let. Po celou tu dobu Sověti moc nesměli do českých hospod, zato když měli vojáci v otrhaných uniformách vycházky, pokukovali po českých děvčatech. Někteří se v Olomouci i oženili. „Byli to vlastně chudáci. Kolikrát mi jich bylo až líto. Někteří ani nevěděli, kde vlastně jsou,“ říká František Vyroubal.
Podle historika Pavla Urbáška s obyčejnými vojáky většinou problémy nebyly. „Občas se objevily případy vykradených chat nebo sexuálního obtěžování, ale vzhledem k množství vojáků jich bylo velmi málo,“ tvrdí Urbášek.
Oprátka pro zběha
I když se vojáci na kriminalitě výrazněji nepodíleli, jeden případ si dodnes pamatuje každý, kdo o něm tehdy slyšel. V roce 1981 dezertér z ruského útvaru zavraždil v Křelově-Břuchotíně matku a její dvě děti. Vraha tenkrát Rusové chytili a popravili.
Přítomnost sovětských vojsk přinášela „obyčejným“ Olomoučanům i určité výhody. Někteří s nimi kšeftovali, jiní chodili do armádních obchodů zvaných Univěrmágy. Daly se tam koupit i nedostatkové barevné televize, rádia, zlato nebo sovětské cukrovinky a cigarety. Takové, co kouřil vlk z legendárního sovětského animovaného seriálu Jen počkej. K baryšním, tedy ženám, co tam prodávaly, patřil nerozlučně i ščot, tedy ruské dřevěné počítadlo.
Mnohem více ale kvetl „černý obchod“ v okolí vojenského prostoru Libavá. Za flašku měli lidé plnou nádrž ruské nafty, ale kšeftovalo se třeba i s dalekohledy a na dračku šly ruské konzervy i mouka. Vše se měnilo za láhev tvrdého alkoholu nebo jablečného vína.
„Jednou jsem od nich koupil benzin. Zabloudili v okolí naší zahrady s cisternou. Už nevím, za kolik to bylo, ale vyplatilo se to,“ přiznává Libor Horák.
Sovětská armáda ale dlouhá léta dusila rozvoj města. Ze strategických, vojenských či jiných důvodů se nesměl vybudovat třeba jižní obchvat Olomouce. „Jednoduše kvůli „vlezdoprdelismu“ našich soudruhů. Připadal jsem si občas jako na Měsíci,“ poznamenává tehdejší úředník radnice Stašek Žerava.
