Žebrákem v Budějovicích: kobliha, pivo a 35 korun

Odvahu. Tu jsem potřeboval, abych se vpravil do role žebráka v českobudějovickém centru. Vedla mě k ní otázka, jak se v jihočeské metropoli uživí lidé, kteří si na živobytí vydělávají s nastavenou dlaní.
Pocit, že jsem opravdu ztratil střechu nad hlavou, mi pomohl vsugerovat kolega Antonín Pelíšek. Vrazil mi do rukou krabici s nápisem Pomozte v nouzi a vyšel se mnou do ulic. Při cestě na hlavní náměstí zarmouceně vykřikoval: „To je chudák, to je neštěstí, všechno ztratil, a takový to byl podnikatel!“

„Není vám zima a máte co jíst?“ ptá se žena

Navlečený do roztrhaných hadrů, jsem na schodech u kostela čekal, koho dřív přesvědčí zjev životního ztroskotance. Kolega přitom u kolemjdoucích vytrvale šířil zprávy o mém neštěstí.
„Ježíši, není vám zima a máte co jíst?“ sklání se nade mnou starší žena. „Alespoň pět korun a koblihu vám dám,“ oznamuje mi starostlivě. Je mi trochu trapně, že jsem oklamal důchodkyni vycházející z kostela. Jsem žebrák. Musím to brát jako úspěch, namlouvám si.
Měním stanoviště. Šourám se podloubím na náměstí. Chrastím s plechovkou, kterou svírám v natažené ruce. „Aspoň dvě koruny,“ prosím zlomeným hlasem. Obdržím jen opovržlivé pohledy.  Někdo se mi vyhýbá i obloukem. Sedám si na schody před bankou, ale po chvíli mě přijde vykázat ostraha. „Sedněte si třeba na chodník. Tady zůstat nemůžete,“ zní příkaz.
„Přines mi aspoň panáka. Jinak to nepřežiju,“ prosím kamaráda, který mě sleduje z povzdálí. Alkohol dělá divy. Můj výraz žebráka je asi hned přesvědčivější, protože do plechovky přistávají další drobné od mladého muže s kočárkem. Toho ale brzy zastupují dva městští strážníci. Příspěvek samozřejmě nečekám. „Co tady děláte?“ spustí jeden z nich. Krčím rameny. „Opustila mě žena a o všechno jsem přišel,“ svěřuji se. „To tady kvůli tomu musíte žebrat? Dejte mi občanku,“ nedá se jen tak odbýt. Z ničeho nic mě potěší kluk, který přeruší strážníkův výslech. „Tady máš, kámo,“ směje se a hází mi několik mincí. Významně mu před policistou děkuji a s hledáním dokladů si dávám na čas. Zkouším jeho trpělivost a po dramatické pauze se nořím do krabice. Sděluji mu, že doklady nemám. Chce tedy vědět alespoň jméno a bydliště. „Musíte se zvednout a odejít jinam,“ poroučí. Nechci dál provokovat a belhám se směrem ke kostelu. „A kam jdete?“ volá na mě ještě policista. Ledabyle mávnu rukou k Lannově třídě. Nechává mě jít a z dálky slyším, jak si přes vysílačku ověřuje údaje, které jsem mu nadiktoval.

Výsledkem kleknutí jsou jen dvě cigarety

Zkouším zastavit lidi tím, že si před nimi klekám na ulici. Výsledkem jsou ale jen dvě vyžebrané cigarety. Když nejsem úspěšný v žebrání, chci alespoň vyzkoušet, jak si mě budou vážit jako zákazníka v některé restauraci.

Na zahrádce hospody před Lannovou třídou zabírám místo hned na kraji. „Co to bude?“ ptá se číšnice odměřeným hlasem. Nedůvěru jí nemůžu vyčítat. S pivem posílá kolegu, který chce účet hned zaplatit. Za trest ho nechávám vylovit drobné z plechovky.
Přitom ani netuším, že můj tragický výraz obměkčil ženu, která sedí u protějšího stolu. Když platí číšníkovi útratu, nechává si totiž na sebe připsat i tu mojí. „Ještě zaplatím pivo za tohohle pána,“ říká a směje se.
Dopíjím a stále čekám, že mi obsluha vrátí peníze. Už jí podezřívám, že mi chce štědrost ženy upřít, ale pletu se. „Přinesu vám ještě jedno,“ nabízí mi číšník. Tržbu mu ale dělat nechci a žádám nazpátek drobné. Ochotně je nakonec přinese.
Chci vyzkoušet ještě štěstí na Lannově třídě. Volebních agitací využívám k tomu, že si beru od dívky kromě letáčku jedné politické strany i propisku, kterou plánuji prodat.
Chrastím plechovkou, prosím lidi o almužnu, ale marně.
Jen mladá dívka mi hází s úsměvem korunu. Tvrdí, že víc nemá. Roli žebráka v centru Českých Budějovic vzdávám. Kobliha, pivo a pětatřicet vyžebraných korun mi jako zkušenost stačily.

Pozvánka na oběd? Chce radši peníze

Nikdy nedokázal pracovat s penězi. Když něco vydělá, rychle to utratí. Neumí myslet na budoucnost. František.
Příběh muže z Budějovic by se možná vyvíjel lépe, kdyby vyrůstal v jiné době. Socialismus osmdesátých let ho naučil, že nic nemusí a všechno přijde samo. Do práce sice chodil, ale moc toho nikdy neudělal, a když přišla revoluce a nové nároky, nedokázal se přizpůsobit. „Těch posledních dvacet let jsem bez stálýho zaměstnání,“ popisuje František, který neodpovídá na otázku, kolik mu je let. Minimálně padesátka se mu ale už otiskla do tváře.

Dokuřuje nedopalky

Potuluje se po městě, sbírá nedopalky z cigaret a dokuřuje je. Na jídlo si vydělává na nárazových brigádách, a když peníze dojdou, není mu cizí oslovovat lidi a prosit o almužnu. Naštěstí ještě neskončil na ulici, platí si byt, často s několikaměsíčním prodlením.
„Lidi v Budějcích občas dávaj a občas taky ne. Podle toho, jaké je počasí,“ říká pomalu, jako by každé slovo pečlivě rozmýšlel.
Zatím se mu nestalo, že by ho někdo vzal do restaurace a zaplatil mu oběd nebo večeři. A ani neví, jestli by souhlasil, raději by dobrodince požádal o hotovost. Za tu si může pořídit víc. Jídlo, kterému prochází trvanlivost, prodávají supermarkety i s více než padesátiprocentní slevou.
Kdysi míval sny, už ale žádné nemá. Těší se, až bude teplo, bude co nejvíce venku. Když v létě do Budějovic přijíždí turisté, zažívá nejšťastnější dny. „Dávaj víc než Budějčáci,“ dodává. Dostat z lidí alespoň sto korun denně je ale problém i v největší sezoně.