Zažila jsem pocit vyhoření a naprosté bezmoci, říká Alena Pecková

Osud jí připravil několik těžkých překážek. Vždy se dokázala zvednout a jít životem dál. Dnes je paní Alena Pecková ředitelkou Integračního centra Klubíčko v Berouně. To funguje jako asociace rodičů a přátel zdravotně postižených dětí v Česku. Nabízí všestrannou zdravotní a rehabilitační péči pro klienty téměř se všemi druhy postižení.

Čím jste chtěla být, když jste byla malá?
Jednoznačně učitelkou. Odjakživa jsem si hrála s dětmi a později jezdila na různé tábory, turistické výlety a na hory. Byl to můj sen. Věnovat se dětem, vychovávat je, hrát si s nimi a být jim nablízku, když to potřebují.

Splnil se vám v dospělosti tento sen?
Částečně, protože jsem pracovala jako vychovatelka v domově mládeže. Takže jsem byla stále mezi dětmi. Nešlo jen o klasické hlídání, ale trávili jsme spolu i volný čas. Ráda na to vzpomínám a jednou bych se k této práci chtěla vrátit.

Máte tedy pedagogické vzdělání?
Vystudovala jsem gymnázium a později doplňkové pedagogické studium na vysoké škole. Jsem vystudovaná vychovatelka.

Jak jste se od vychovatelství dostala k postiženým dětem?
To jsem vůbec neplánovala. K této problematice jsem se dostala tak, že jsem sama přivedla na svět postižené děti. Poprvé se mi narodila dvojčata, z nichž jedna holčička zemřela po čtyřech dnech. Její sestru lékaři zachránili. S manželem jsme další tři roky žili s nadějí, ale zároveň také bezmocí. Po celou tu dobu jsme netušili, jak je naše dítě postižené. Stále jsme doufali, že bude normálně chodit a radovat se z pohybu jako ostatní děti. Bohužel se tak nestalo a holčička zaostala ve stadiu čerstvě narozeného dítěte. Navíc byla téměř bez jakýchkoli reflexů. Nakonec lékaři provedli klíčové vyšetření, které ukázalo, že mozek naší dcery je silně poškozený.

Jak to ovlivnilo život rodiny?
Tenkrát se nám obrátil život vzhůru nohama. Nebyli jsme na takovou situaci připravení a chyběli nám zkušenosti. Holčičku jsme nejprve předali do péče lékařů a následně jsme ji dali do ústavu.

Začala jste už tehdy přemýšlet o Klubíčku?
V té době ještě ne. Po této zkušenosti jsem začala pracovat jako vychovatelka a myslela jsem si, že se mi pomalu začíná plnit dávné přání.
Byla jste obklopená dětmi. Měla jste ještě pomyšlení na své vlastní?
Chtěli jsme další děti, ale pochopitelně jsme se báli, takže jsme podstoupili všechny možné testy na specializované klinice. Když se nám po sedmi letech od prvního porodu narodila další holčička, tak to bylo naprosto úžasné. Nejprve se zdálo, že je vše na dobré cestě. Když byly Barunce tři měsíce, začali jsme mít znovu obavy. Dítě se nechovalo tak, jak by ve svém věku mělo. Za další dva měsíce jsme nám lékaři potvrdili, že i naše druhé dítě má mozkovou vadu.

Jakého rozsahu byla tato vada?
Šlo v podstatě o stejně závažné postižení jako u starší dcery. Už ale byla jiná doba, která pro tyto případy nabízela nové možnosti. Hlavně v sociálním zajištění a zdravotní péči. Proto jsme se rozhodli, že svůj život podřídíme výhradně dítěti.

Zapojili jste se do nějakého programu, z kterého vzniklo Klubíčko?
S Barunkou jsme žili celých deset let, tedy až do její smrti. Už předtím jsme byli hodně aktivní. Věnovali jsme se jeskyňaření, horolezectví a dalším zálibám, které s postiženými dětmi nelze dělat. Tak nás napadlo založit prvotní Klubíčko, kam by si děti mohly chodit hrát, aby rodiče měli trochu volného času pro sebe. Tento malinký klub založilo společně čtyřiadvacet rodin s postiženými dětmi.

Vzpomínáte si, jak klub v prvních letech fungoval?
Z počátku bylo hlavním cílem zřídit školku pro děti s postižením. Naši potomci byli právě předškolního věku, takže jsme hledali zařízení, do kterého by si mohli chodit hrát. Po dvou letech fungování se nám to podařilo. Školka je v provozu dodnes a tamní děti se v ní mají dobře. Octli jsme se ale před problémem, kam budou děti chodit, až povyrostou. V regionu nemají školy kapacity pro péči o postižené. Začali jste tedy budovat speciální školu?
Každý rodič se nejvíce bojí toho, že až tu nebude, tak se o jeho děti nikdo nepostará. Sama vím, že přenést to obrovské břemeno na sourozence a říct, nyní se starej ty a znič si život, prostě nejde. Proto jsme hledali takové zařízení, které by jednak suplovalo školu a zároveň se o klienty postaralo až do konce života.

Co říkáte na to, že Klubíčko je dnes plně využívaným a moderním centrem pro zdravotně postižené?
Naštěstí teď sklízíme ovoce těžké a poctivé práce, kterou jsme do projektu vložili. Ani jedna z našich holčiček se toho, bohužel, nedožila. Obě dvě, první dcera i Barunka, zemřely rok před tím, než jsme centrum otevřeli.

Kdy vznikl název Klubíčko?
Vznikl na samém začátku, když jsme přemýšleli, jak takový klub pojmenovat. Tehdejší předsedkyně zařízení Martina Berušková v názvu spojila praktickou část činnosti se symbolikou. Klubíčko dnes umí nakreslit většina našich klientů. Zároveň jsou v klubíčku pomyslně zamotané všechny problémy, které jednotlivé rodiny mají. My je pak pomáháme nitku po nitce rozmotávat.

Vraťme se na začátek. Jak jste vnímala svůj život, když se vám náhle obrátil vzhůru nohama?
Po prvním porodu jsem si říkala, jak je to nespravedlivé. Jak jsem ztratila všechno, co jsem měla ráda, a že takový život žít nechci. Ten úděl se nese těžce. Po druhém porodu jsme se s tím dokázali lépe srovnat a společně jsme se s tím vypořádali. Manžel se velmi dobře zapojil do celého složitého režimu. Navíc jsme adoptovali chlapce, který nám absolutně prozářil život. Takže takový ten neustálý boj se nám jevil trochu snadnějším.

Nyní jste ředitelkou Klubíčka. Dokázala jste si představit, že by to mohl být ten váš splněný sen?
Rozhodně ne. Tohle je úplně odlišné od toho, co jsem si v mládí představovala. Musím ale přiznat, že jsem spokojená, protože lidé, kteří jsou kolem nás, nám dávají najevo, jak jsou pro ně naše služby nepostradatelné. Často říkají, že se jim díky Klubíčku změnil život. Nešetří chválou nad tím, kam jsme to dotáhli.
Měla jste někdy pocit, že to opravdu nezvládnete?
Trpěla jsem syndromem vyhoření. Chtěla jsem odejít, nikoho nevidět. Nemít doma návštěvy, protože denně pracujete s lidmi. Neřešit neustále nějaké problémy, protože jich sama mám dost. To všechno mám za sebou.

Co všechno obnáší být ředitelkou tak velkého sociálního zařízení?
Musím počítat s tím, že žádný den není takový, jak si ho plánuji. Tím, že je nás tu v současnosti opravdu hodně, tak na mě leží především veškerá organizace a papírovaní. Samozřejmě se musím zaručit za chod celého centra, ale jak jsem se již zmínila, máme kvalitní tým. Díky spolupracovníkům zvládnu i ty nejtěžší problémy. Také už se nebojím na týden odjet. Vím, že se tu beze mne obejdou.

Najdete si při svém vysokém pracovním tempu čas sama na sebe?
Nyní už ano. Byly ale doby, kdy jsem se vůbec nezastavila. Tím, že jsme chtěli vytvořit stabilní zařízení, které by nepoložily dvě chyby, tak jsme museli neustále zkoušet a pečlivě plánovat. Někdy došlo i na metodu pokusu a omylu. Často jsme se snažili dosáhnout téměř nemožného. Bylo to vyčerpávající.

Jak nejraději trávíte chvíle mimo Klubíčko?
Odjakživa jsem měla ráda turistiku a přírodu. Takže mám ráda výlety a výšlapy v terénu. Momentálně jsem propadla také cyklistice. Přibyly tedy ještě vyjížďky na kole.

Máte nějaký další velký cíl? Komu ještě chcete pomoci?
Plánujeme vybudovat pobytové centrum pro klienty. Jde o to, že by tam moli zůstávat přes noc. Někomu to může připadat jako skromný cíl, ale chceme zároveň udržet úroveň služeb, které poskytujeme. Naši klienti i jejich rodiče musí být s Klubíčkem spokojeni. Musí to být jejich jistota.