Záchrance je pětatřicet. Teprve

Je jaro 1974. Budoucí maminka Jana Mečlová kolabuje na Husově náměstí v Plzni. Leží na chodníku v bezvědomí. Náhodný kolemjdoucí běží telefonovat. Okamžitě jí jede na pomoc rychlá záchranka z Plzně. Dnes naprostá samozřejmost. V polovině 70. let ale byly rychlé sanitky v Plzni úplnou novinkou. Jana Mečlová byla dokonce první, pro kterou přijela.

„Potom, co lékaři dorazili, se mi udělalo lépe a ani jsem nemusela do nemocnice,“ vzpomíná na první výjezd rychlé záchranky dnes dvaašedesátiletá žena. Jaké byly začátky z pohledu tehdejších lékařů a zdravotníků, kteří stáli u zrodu záchranky? „V jedné ruce čtyřicetikilový defibrilátor. Ve druhé desetikilový zdravotnický kufr. Z auta jsme museli zvedat padesátikilová nosítka,“ takhle vzpomíná na své začátky Vlasta Jirsová, která na plzeňské záchrance začala pracovat v roce 1977.

V zadní kabině sanitního vozu ale seděla už v roce 1971 – jako první lékař záchranné služby v Rokycanech. K tomu pracovala na oddělení ARO plzeňské fakultní nemocnice. „Rokycanská stanice byla založena jako první v kraji. Její dostupnost do Plzně ale nebyla dostatečná,“ říká dnešní ředitel Zdravotnické záchranné služby Plzeňského kraje Ivo Rada. Službu tehdy zajišťovali lékaři z poliklinik. Mimo pracovní dobu byla k dispozici pouze lékařská služba první pomoci.

Omdlít až je po všem

Když Vlasta Jirsová na plzeňskou záchranku nastoupila, pracovali tu čtyři lékaři a primář Musil, který ji založil. Brzy ale předčasně zemřel, jeden z lékařů těžce onemocněl a další musel na vojnu. Zbyly tu dva. „Střídali jsme se po čtyřiadvaceti hodinách. Jeden den on, druhý já. Měli jsme stovky hodin přesčasů. Naštěstí to trvalo jen půl roku,“ vzpomíná.

To bylo psychicky i fyzicky velice náročné. Podle lékařů je nejhorší zážitek, když zhasne mladý život. Nejsmutnější vzpomínka Vlasty Jirsové pochází z roku 1984, kdy se v rozvodněné Radbuze utopily dvě malé děti. Nezachránili je ani vodáci. Nepomohli ani hasiči.

Děti byly po dvou hodinách nalezeny mrtvé. Lékaři čekali na břehu. „Když jsem se vracela a viděla u vody jejich vzorně vyrovnané bačkůrky, tak jsem to po těch nervech na břehu nevydržela a omdlela,“ říká zkušená lékařka, která v roce 2004 odešla do důchodu. Nakonec se ale na záchranku vrátila a pomáhá tu při plánovaných asistovaných převozech pacientů do jiných nemocnic.

Největší rozdíl? Sanitky

Nejdříve se na záchrance jezdilo se speciálně upravenými vozy Škoda 1203 – na ty nikdy nezapomenou hlavně záda všech lékařů. V zadní kabině museli sedět téměř na podlaze vozu, ke které byla „přivařená“ sedačka. Vozy sice topily, ale pouze v létě. V zimě v nich mrzlo. Přístrojové vybavení se s tím dnešním nedalo srovnat. Vše bylo o hodně větší a hlavně těžší.

Odsávačka byla na šlapací pohon a větší kusy nezvládala. Pacienty zdravotníci přenášeli na židlích. Schodolezy neexistovaly. „Několikrát se stalo, že jsme museli auto roztlačovat. Často nám pomáhali kolemjdoucí,“ vzpomíná řidič Jiří Šlesinger, který na záchrance pracuje od jejího založení. Naopak záchranáři se nemohli spolehnout na pomoc hasičů. Ne, že by nechtěli, ale prostě to neměli v popisu práce. Tato spolupráce byla navázána až v devadesátých letech. Na začátku osmdesátých let dostali záchranáři dva sovětské vozy Latvia. „Jeden měl tu zvláštnost, že mu teklo stropem. Druhý měl děravou podlahu, ze které stříkala voda,“ směje se doktorka Jirsová.

Když na záchranku v roce 1982 nastoupila další lékařka Hana Böhmová, jezdilo se v upravených skříňových vozech Avia. Ty měly zase jinou „specialitu“, a sice naftová kamna v prostoru pro pacienta. „Strašně smrděla. Pacienti si mohli vybrat mezi zimou a nedýchatelným puchem,“ říká Hana Böhmová. Po revoluci záchranka vyfasovala dva vozy Renault Master a byl to krok do jiného století. Klimatizace, funkční přístroje. „Připadali jsme si jako v ráji,“ říká Vlasta Jirsová.