Vždycky první?

Česká republika má hned několik prvenství. Jsme národ, který nejlépe hraje hokej, vaří pivo a nejvíce ho vypije a samozřejmě má i nejkrásnější dívky. Bohužel jsme také národ, který má nejvíce výherních, či spíše proherních, automatů na hlavu na světě. A tím pádem i mnoho problémů s gamblery.

Pokud vyhledáte slovo hazard ve slovníku cizích slov, dočtete se, že se jedná o činnost, jejíž výsledek závisí na náhodě. Další výklad hovoří o vysokém riziku.

Oba tyto významy slova přesně naplňuje fungování hazardních her a byznysu na nich postaveného. Za naději na výhru ti vyprázdníme peněženku, mohl by znít slogan firem provozujících hazard. Jisté je, že díky byznysu postavenému často na závislých čili nemocných lidech přitékají do státní pokladny stamiliony. Takže proč chtít regulovat něco, co tak hezky funguje?

Že si každý může vybrat, jestli chce herním automatům podlehnout? Že slušný člověk má pevnou vůli a gamblerství propadají jen slabší jedinci? Tak tomu nevěřte. Psychologie bezpracného získání peněz totiž může zafungovat na kohokoli bez ohledu na sociální původ nebo vzdělání. Obrázek přiopilého padesátníka, který prohraje dávky v nezaměstnanosti, je klišé. Že automatům může propadnout kdokoli, dokazují příběhy samotných gamblerů. O nich se ale tolik nemluví. Pokud budeme mít v ulicích na každém rohu hernu, lidí, kterým se díky vládou podporovaném byznysu zhroutí život, určitě neubude.

I když z hazardních her plynou do rozpočtů měst a jejich částí nemalé peníze a starostové se heren zbavují neradi, je třeba myslet na to, že hazard nelze brát jako běžné podnikání. Hráč za své peníze totiž nic nedostává.

Tedy kromě závislosti a ztráty životních hodnot.