Všichni jsou si rovni, jen někteří jsou si rovnější

Již delší dobu se vedou diskuse o užitku a náplni Městské policie. V Hradci Králové si s touto institucí poradili po svém. Dávají strážníky k dispozici soukromé firmě, která pro město smluvně zajišťuje parkování.

Strážníci Městské policie pak brázdí město jako pasažéři v soukromém autě, se soukromým řidičem. Pomáhají místním i návštěvníkům města pochopit systém placeného parkování. S úsměvem pak ještě případným zájemcům vysvětlí, že i když si tu botičku zaplatili, jako suvenýr si ji odvézt nemohou.

Možná vás napadá otázka, kdo za strážníka v soukromém autě zodpovídá. Co kdyby se s ním něco stalo? Kdo nahradí desítky a stovky hodin jeho náročné psychické a fyzické přípravy? Kde bude město shánět náhradu, muže nadaného přirozenou inteligencí a touhou pomáhat?!

Takový strážník, byť důkladně školený a cvičený, je pořád jen člověk. Jako takový může někdy chybovat. Stane-li se to navíc v natolik abstraktní vědě, jakou je matematika - konkrétně rovnice, dá se to odpustit. Anebo ne? Posuďte sami.

Pod Velkým hradeckým náměstím parkovala za sebou tři auta. Dvě drahá, a uprostřed starý oprýskaný Ford. Netrvalo dlouho a objevila se Městská policie. V pořádku, je tu zákaz zastavení.

První přišel na řadu majitel starého Fordu, vystrašený a zřejmě nepříliš movitý řidič. Zatímco mu jeden ze strážníků důrazně vysvětloval závážnost provinění, odebral se druhý zapnout majáky a jistit situaci z auta. Kdo někdy zažil modré blikající majáky nad sebou ví, jak je ten pocit opojný.

Kárající strážník pak vytáhl pokutové bloky výměnou za platnou českou měnu a s řidičem se rozloučil. Poté se, spokojen s úředním výkonem, odebral ke služebnímu vozu. Jeho kolega si mezitím všiml podezřelého muže na chodníku. Cvičeným zrakem rozpoznal, že něčím vyčnívá z anonymního davu. Možná k tomu přispělo i to, že fotografoval právě probíhající policejní zásah.

Ještě než druhý strážník stačil dosednout, upozornil ho na podezřelého. Jako osvíceni náhlým vnuknutím oba vystoupili a překvapeně si všimli, že i zbývající dvě auta porušují vyhlášku. Majitele nejdražšího auta s úsměvem upozornili, aby to už nedělal, a s pozdravem se s ním rozloučili.

Majitel druhého vozu, jehož auto patrně stálo o pár tisíc méně, takové štěstí neměl. Možná také proto, že se podezřelý muž s fotoaparátem dosud nevzdálil. A tak řidič po krátkém rozhovoru s oboustrannými úsměvy na rtech dostal také nějaký ten blok na památku.

A jsme zas zpátky u těch rovnic. Všichni jsou si rovni, jen někteří jsou si rovnější. Městská policie byla v době svého zrodu určitě dobrý nápad. Měla být ekvivalentem prvorepublikových strážníků, kteří měli respekt získaný nikoli persekucí, ale osobním přístupem a upřímnou snahou pomáhat. Městská policie má, ačkoli dělá z tepla svých aut a kanceláří co může, zatím stále co dohánět.