Víkend ve vinohradu

Víno se nedělá ve sklepě, ale na vinici, ví správný vinař. Rozhodl jsem se ověřit staré moudro a vydal jsem se sám přesvědčit, jak dobré víno vzniká.

Do Mutěnic na Hodonínsku přijíždím v pátek večer. V „búdě“, jak místní říkají vinným sklípkům, mě vítá sklenka burčáku. „Hlavně to nepřežeňte,“ říká malovinař, který nechtěl být jmenován. Mě a dalších sedm agroturistů totiž v sobotu čeká náročná práce ve vinohradu.

Bílé štíty pěti set malebných mutěnických „búd“ v den sběru září sluncem. To zde svítí 165 dní v roce. Bereme si plastové kbelíky a nůžky a vyrážíme do svahu vinohradu.

S bolavou hlavou

Druhý zářijový víkend je vinobraní teprve na začátku. Sbíráme středně ranou a nejrozšířenější bílou odrůdu Müller-Thurgau. „Seberte každé zrnko, i zkažené, však to prokvasí,“ říká vinohradník.
Ti, kdo v předvečer nedbali jeho rad, trpí při každém dřepu za sladkými bobulemi „müllerky“ kocovinou.

Patřím mezi ně. Hlava duní, žaludek je jako na vodě. Ale svou práci odvést musím.
Vinohradníkův syn mezitím ve sklepě drtí 366 kilogramů sebraných hroznů elektrickým mlýnkem. Bobule si chvíli odpočinou a pak putují do lisu, ze kterého teče vinný mošt. Jeho kvašením vznikne burčák, po další době a úpravách víno.

Práce ve vinohradu je náročná, ale krásná. Cesta za nevšedním zážitkem vede ideálně přímo přes vinaře, stačí hledat na internetu. Vše záleží na domluvě, já si nocleh i dvojí košt vín a burčáku odpracoval.

„Pomoc agroturistů se hodí, ale je třeba se včas domluvit. Lidé od vinobraní čekají zábavu, ale těžká práce a špatné počasí je často zaskočí,“ líčí majitelka penzionu Marie Straková z Rakvic, jejíž muž je vinař. Den ve vinohradu nabízejí také některé zážitkové agentury.