Ví, jak dokáže štípnout poštolka
Před dvaceti lety se manželé Šejnovi nastěhovali do hájenky u Čížové. Oba pocházejí z města, ale chtěli bydlet na samotě. Ani jednoho by ale ve snu nenapadlo, co bude následovat. „Od té doby nám lidé nosí nalezená zvířátka. Dodnes se totiž dozvídají z učebnic, že zraněné zvíře nebo opuštěné mládě mají odnést do hájovny a tam se o něj určitě postarají,“ usmívá se Miroslava Šejnová.
A tak o ně pečovala celá rodina a postupně neplánovaně vznikala záchranná stanice. „Za ta léta se museli o zvířata starat sousedi, paní primářka dětského oddělení, babičky, kamarádi, úředníci ze životního prostředí. Stavěli jsme první voliéry, pak další. Postupně ty první chátraly, a tak jsme je bourali a znovu stavěli, natírali. Pomáhali kamarádi, já jsem vařila,“ vzpomíná Šejnová. Dnes je stanice cílem tisíců návštěvníků ročně.
Péče o handicapovaná zvířata pohltila velkou část času Šejnových. Oba mají navíc mimo ni práci. Šejnová učí na malotřídní škole v Čížové. I její povolání se kloubí se stanicí. Jezdí se tam podívat děti nejčastěji z prvního stupně a z mateřských škol. „Snažíme se jim připravit aktivity, aby se u nás nenudily a něco se naučily. Žáci z naší školy mi často pomáhají a nejednou se z nich stali praví průvodci, připravili si povídání a zajímavosti,“ chválí kantorka.
Víkendy pak rodina věnuje ve velkém zase zvířatům a udržování areálu. Valná část práce připadá na vyřizování různých dokumentů. „Musím se přiznat, že tomu se mi daří zatím docela dobře vyhýbat a milé papírování zůstává na manželovi,“ usmívá se Šejnová.
Před patnácti lety začali jednou ročně vyjíždět na týden na dovolenou, bez mobilu, bez zpráv, co se děje v Makově. „I když jsme chod zajišťovali do posledního detailu, manžel, myslím, někdy trpěl,“ uvažuje. Později začali jezdit na dovolenou každý zvlášť. Mirka do tepla, Libor má raději zimu. „Teď si na kratší dovolenou už odjet troufneme. Máme dospělé děti, které jsou docela rády, že opustíme náš domek, a slíbí, že se o vše postarají. Navíc ve stanici pracuje Jiřina Račanová,“ vysvětluje Šejnová.
Dcery Mirku a Martinu život na hájence podle Šejnové „poznamenal“. Netouží sice léčit v budoucnu poraněné živočichy, ale zato mají bez učení z knížek slušné vědomosti z biologie.
Přestože se život rodiny točí hlavně kolem stanice, Šejnová nelituje, že zvolila tuto životní cestu. „Libor mě naučil poznávat zvířata zblízka. Díky němu se nebojím sáhnout na velkou syčící labuť a naopak si dávám velký pozor na malou poštolku, která umí pěkně štípnout. Se zvířaty jsem se ale setkávala od mala a nikdy mi práce s nimi nevadila,“ dodává.
