Večerními Hranicemi na bruslích
Organizované večerní projížďky na kolečkových bruslích se šíří jako prasečí chřipka. Jenom Hranice pořád zůstávaly imunní. Až do minulého týdne. Konečně. Když místní Dům dětí a mládeže uspořádal premiérovou Noční jízdu na kolečkových bruslích městem, nemohl jsem chybět.
Skočný rytmus disko hitů mě neomylně láká na místo srazu. Na parkovišti u Penny marketu je živo. Tedy vzhledem k tomu, že je lehce po osmé večer. Pohybuje se tu několik desítek bruslařských nadšenců, většina je vzorně vybavená helmou a chrániči. Někteří teprve zápasí s tkaničkami a přezkami, jiní už vytáčí více či méně efektní piruety. Já, který si do postele místo bruslí brávám raději medvídka, se nepředvádím a šetřím síly.
Organizátoři nás seznamují s trasou jízdy a přichází první zklamání. Čeká nás prakticky jen rovný úsek, bez nějakých zatáček, kopečků a dalších „zajímavostí“. Navíc máme jet směrem ven z města a vracet se stejnou cestou. Prostě trošku nuda. „Původně měla trasa vést jinudy, ale měli jsme obavy o bezpečnost, tak jsme zvolili tuto jednodušší variantu,“ vysvětluje mi situaci organizátorka Blanka Šturalová.
Rozčarování číslo dvě se dostavuje záhy po startu. Doprovodné auto s hudbou nás kupodivu nedoprovází a zůstává na parkovišti. Taneční kroky, které jsem do úmoru nacvičoval doma před zrcadlem, si holt musím schovat na plesovou sezonu. Náš bruslařský konvoj si to namířil po třídě 1. máje směrem k viaduktům a okamžitě budí zájem kolemjdoucích. Částečně i díky doprovodu sanitky a dvou aut městské policie, která regulují provoz. Záplatovaná silnice testuje moje kolečka, ale hlavně nervy. Ty asi dostávají zabrat i u řidičů, kteří se za naší kolonou musí ploužit.
Podjíždíme viadukty a u odbočky na Velkou se otáčíme a vracíme se zpět. Tady je to mírně z kopečka. Navíc ukazatel rychlosti po vjezdu do města mě vybičuje k několika rychlým pohybům a na displeji se zobrazí rychlost 19 kilometrů za hodinu. Shrnuje se mi jazyk. I na bruslích. Začíná to tlačit a trasa je najednou mnohem delší, než to původně vypadalo. U kruhového objezdu nás kolemjdoucí fotí. Radostně jim kyneme, ale už bych se nejraději viděl v cíli. Nebo rovnou na zahrádce hospůdky. Dojíždím uřícený a spokojený. Na první pokus to nebylo špatné. Až na ty puchýře a trošku nezáživnou cestu. A příště to bude určitě ještě lepší. Ale bude nějaké příště? Rozhodně ano!
