V táborském podzemí nikdy nestrašilo. Využívali ho zloději

Neznámý poustevník, kterému dal poslední pomazání klokotský kaplan nebo rytíř utopený i se svým koněm na dně Jordánu. Každý Táborák může dodnes najít místa, kde vznikly příběhy těchto tajemných postav.

Tajemná beseda

Přímo na Žižkově náměstí stojí dům, ve kterém je dnes restaurace. Táboráci říkají, že jdou na Besedu nebo k Lichvicům. Jedním z prvních majitelů byl totiž soukeník Martin Lichvice. Od něho dům koupil jeho syn, který jej po požáru v roce 1532 znovu postavil. V té době nechal pravděpodobně vybudovat i třípatrové sklepy. „Sklepy sloužily hlavně jako skladiště potravin a k dozrávání piva. Nakládalo se tam i maso. Geolog, se kterým v roce 1947 připravovali prohlídkový okruh v podzemí, říkal, že ve skále jsou ještě zbytky solí, které naši předci používali ke konzervování masa. V kombinaci s vodou napomáhaly zvětrávání skály,“ popisuje Stanislav Zita z táborského Husitského muzea. Kromě bohaté historie náleží k Besedě i pověsti. Kdo tam půjde na pivo, může si vzpomenout na ponocného Vondru, který jednou v noci zjistil, že na kašně chybí rytíř Koudela. Podle otisků kamenných bot ho našel v Besedě, s lidmi v podivných krojích. Vondrovi potom vyprávěl, jak má jednou za rok svobodu, a také ho pokáral, že by mohl v noci hlídat lépe. Často se prý nechá pozvat od někoho na pivo nebo víno. Nikdo historku Vondrovi nevěřil, ale ten od té doby sedával v Besedě a čekal, jestli Koudela zase přijde. „Postava rytíře Rolanda na kašně zlidověla. Pro někoho to byl rytíř Koudela, který údajně sloužil u Žižky, pro jiné zase Petr Hromádka,“ doplňuje Zita.

Zjevení u Klokot

Tajemným místem je také křížová cesta v Klokotech. Na jejím konci stojí kaplička Dobrá voda. „Dříve byla poblíž studánka, u které stála připravená sklenička, a každý se mohl napít. Říkalo se, že voda má léčivé účinky,“ vzpomíná Zita. U kapličky kdysi klokotští pastevci viděli na stráni krásnou dívku. Když se jí zeptali na jméno, zmizela. O zjevení se zajímali i hospodáři a chodili na to místo sami pást. I jim se zjevila panna a ruce měla sepjaté k modlitbě. Hospodáři na kolenou prosili o její jméno. Pannu ale odnesli dva andělé a volali: „Maria jest jméno její.“ Obraz, který spolu s kapličkou příběh připomíná, maloval údajně podle očitých svědků neznámý malíř ze Sezimova Ústí.
Mystické je v Táboře také místo s křížem právě kousek od kapličky Dobrá voda. August Sedláček se ve své knize domnívá, že takzvaná Kalvárie stojí na místě tvrze, která pravděpodobně zanikla ve čtrnáctém století. „Archeologické výzkumy zbytky osídlení nepotvrdily. Klokotská tvrz určitě stála, ale bohužel nevíme kde. Uměle vyvýšené místo mělo u křížové cesty působit záměrně mysticky, aby připomínalo cestu Ježíše Krista na Kalvárii. Sedláček ještě popisuje, že tam jsou tři kříže. Dnes už stojí jenom jeden,“ říká Zita.

Poslední pomazání

Kdo dá při procházce na Harrachovku přednost cestě lesem směrem od Čelkovických lázní a zvedne hlavu v místech, kde naproti stojí čistička, uvidí skálu, na které dal klokotský kaplan Josef Kamaryt poslední pomazání starému poustevníkovi. Jednou v noci přišel Kamaryta vzbudit cizinec a prosil, jestli by s ním nešel za nemocným člověkem. Sešli k řece, přeplavili ji a vyšli ke skále, kde ležel starý poustevník s útlou laní vedle sebe. Poté, co od kaplana přijal tělo páně, zemřel. Cizinec potom na zpáteční cestě do Klokot náhle zmizel. Právě na místě, kde poustevníka našli, postavili jeho sochu. „Roman Cikhart, který příběh ve svých pověstech popisuje, zmiňuje, že dřevěná socha poustevníka naproti mlýnu Papírna (dnes čistička, pozn. redakce) stále stojí. To bylo ale někdy ve třicátých letech minulého století,“ připomíná Stanislav Zita.

Rytíř nebo voják

Oblíbeným místem, kde každý Táborák může uniknout hluku města, je les Pintovka. Jméno údajně dostala po Havlu Pintovi, který v roce 1420 o Velikonocích bojoval proti Táborům na tvrzi Sedlec. Táboři tenkrát všechny pobili, kromě šesti mužů. Zachránit se mohl ten, kdo zabije zbylých pět. Havel Pinta vyskočil a svým spolubojovníkům setnul hlavy. Za svou proradnost po smrti jezdil po Pintovce v ohnivém kočáře. V Táboře skutečně žil v patnáctém století Vaněk Pinta, ale jestli bojoval v Sedlci, se neví. První zmínky o Pintovce jsou z roku 1444. Snad jednou z nejznámějších pověstí v Táboře je příběh, který dal jméno skále na břehu Jordána. Dnes je vyhledávaným místem, odkud se dá v létě dobře skákat do vody. Když ale byl za Jordánem ještě hluboký les, pronásledoval tam rytíř jelena. Na skále se ale jeho koni smekla noha a oba se utopili. Podle jiné verze se zde utopil i s koněm švédský voják, který útočil na Tábor.

V podzemí nestrašilo

Tábor má spletitou síť podzemních chodeb. Žádnou pověst z podzemí ale Sedmička nevypátrala. Není známá ani Stanislavu Zitovi. „Když ještě chodby spojovaly domy mezi sebou, využívali je někteří zloději, a tak se majitelé domů kolikrát dočkali nezvané návštěvy. To byl také jeden z důvodů, proč vchody do chodeb obyvatelé Tábora většinou v průběhu devatenáctého století zazdili. Pověsti, které někteří uvádějí, jsou ale odjinud,“ říká Zita.