V kavárně našla cestu k životu
Život pětapadesátileté Ludmily z Opavy (její jméno z etických důvodů redakce změnila) připomíná houpačku. Když je jí dobře, snaží se pomáhat, když je zle, plyne její život za zdmi léčebny.
Její život od základů změnila duševní nemoc. I v době, kdy se vrátí domů, se bez léků neobejde. Teď našla útočiště v občanském sdružení Anima Viva, kde pomáhají stejně nemocným lidem, jako je ona.
„Dvacet let jsem byla doma a starala se jen o rodinu. Pak mi lékař doporučil Animu. V neznámém prostředí jsem se necítila dobře. Bála jsem se lidí a pořád jsem jenom plakala,“ popisovala své první dojmy Ludmila.
Půl roku trvalo, než to psychicky zvládla. Pomohli terapeuté i odhodlání s nemocí bojovat. Dnes bez problémů zvládne třikrát týdně čtyři hodiny obsluhovat hosty v tréninkové kavárně Animka.
Při vaření, které zde funguje jako rehabilitace, zasvěcuje mladší do tajů kuchařského umění. Ti ji zase berou jako svou maminu.
Kromě toho chodí Ludmila i do výtvarného kroužku a její obraz zdobí jednu z učeben. „Uklidňuje mě malovat při hudbě olejovými barvami,“ řekla Ludmila.
Její nemoc před devatenácti lety nastartovaly problémy v práci i doma. „Nezvládala jsem to a měla jsem těžké deprese. Nejedla jsem, nechtělo se mi s nikým mluvit ani žít. Jen jsem ležela a všechno mi bylo jedno,“ popisovala Ludmila. Sedm měsíců strávila v léčebně. Zavezl ji tam manžel, když si s ní nevěděl rady.
Od té doby je v invalidním důchodu. Bez léků a pravidelných sezení s lékařem a dalšími pacienty se neobejde.
V Animě se učí pracovat i s počítačem. „Ještě mi to moc nejde. Myška je pro mě zatím nepřítel,“ zažertovala Ludmila.
Na Animu nedá dopustit. Pokaždé, když jí lékař začne hrozit prstem a říkat, že bude muset do léčebny, tak se brání. „Já chodím do Animy a poperu se s tím sama,“ říká žena.
Nemocný není neschopný
Sedmatřicetiletá Hana Brňáková začínala v opavském občanském sdružení Anima Viva před dvěma lety jako koordinátorka projektu. Teď je v Animě ředitelkou a patří k lidem, které jejich práce nejen baví ale také naplňuje.
Kdo jsou vaší klienti? Jsou to lidé s duševním onemocněním, kteří se ještě léčí v psychiatrické léčebně. Pak ti, u kterých se jejich stav zlepšil a léčí se ambulantně. Věnujeme se také jejich rodičům a pečovatelům.
Takže obsluhovat v kavárně je pro ně rehabilitace? To už je příprava na vstup do práce. Pracovní rehabilitace je čeká předtím. Učí se vařit, malovat, cizí jazyk, ale také uklízí a pracují na zahradě.
Jak se o vás dozví?
Za pavilonem L v opavské nemocnici máme svou sociální poradnu. Navíc naše sociální pracovnice klienty informuje ještě v době, kdy jsou v léčebně. Kontakty jim dávají také lékaři v ordinacích nebo si nás najdou na webových stránkách.
O jakou skupinu lidí jde? Duševní nemoc může postihnout každého a v každém věku. Stačí dlouhodobý stres nebo úraz, problémy v rodině. Mezi našimi klienty jsou vesměs lidé mezi dvaceti až třiceti lety. Mnoho je jich i vysokoškolsky vzdělaných.
