Umí skoro všechno. Jen starší sestru ještě v Aktivitách neporazil

Hra na housle, kytaru, klavír, zobcovou, příčnou, sopránovou a altovou flétnu, zpívání v divadle, Plzeňáčku a Plzeňském dětském sboru, vítězství v matematických olympiádách - ne, to není výčet aktivit celé školní třídy. To jsou dovednosti, jimiž ohromují Alžběta a Kryštof Kohoutovi z Plzně. Nejen že tohle všechno dělají, ale dělají to excelentně.

„A ještě dělám karate,“ dodává jedenáctiletý Kryštof. Jeho sestra se nenechá zahanbit. „Já taky. Jsem mistryně republiky. A ještě jsem byla první v kardioběhu. A ve čtvrtek jsem dělala zkoušku FCE z angličtiny,“ vypočítává patnáctiletá Alžběta.

Když jsme je přišli navštívit, zrovna cvičili čtyřruční hru na klavír. „Čeká vás nějaké vystoupení nebo soutěž?“ ptám se. Vrtí hlavami.

„Ne. Ale v sobotu máme soukromou hodinu. Musíme chodit v sobotu, v týdnu bychom to nestíhali,“ vysvětluje Alžběta.

Každý rodič si přeje mít dítě na něco trošku nadané a šikovné, dítě, které bude mít o něco zájem. Děti Ivety a Pavla Kohoutových ale očekávání svých rodičů enormně překonaly.

„Alžbětka byla odmalička nejspokojenější, když byla hodně zabavená. Takže jí ještě nebyly tři roky a už začala chodit do výtvarky. Kryštof už ve třech letech toužil po houslích. Slyšel někde jejich zvuk a líbilo se mu to,“ vzpomíná maminka Iveta. Její základní krédo ve výchově ovšem bylo všestrannost.

Manažerem svých dětí

Rodiče chtěli dětem nabídnout co nejširší spektrum aktivit, aby si samy vybraly, co chtějí dělat.

„Ale nějak jsme prošvihli ten moment, kdy jsme je měli odněkud stáhnout. Čekali jsme, že je časem něco přestane bavit - a ono je bavilo všechno a ještě k tomu jim všechno šlo,“ říká maminka.

Výsledkem je, že se nakonec tatínek vzdal své kariéry zubního lékaře a stal se manažerem vlastních dětí. Jeho diář připomíná diář manažera Luciana Pavarottiho. V nejbližších týdnech jeho děti čeká několik koncertů v Plzni, kytarové soutěže v Hradci Králové a ve Zruči nad Sázavou, houslové soutěže v Nové Pace a v Poličce a s divadlem J. K. Tyla jedou zpívat Jakobína do Skutče. A Kryštof se probojoval i na prestižní Kociánovu houslovou soutěž.

„Všechno musím vést v patrnosti a hlava už by to nepobrala,“ říká Pavel Kohout. „Mít takhle talentované děti je milé, ale časově náročné a vyčerpávající. Občas bychom chtěli mít taky nějaký čas pro sebe,“ směje se Iveta Kohoutová a je jasné, že je-li postavena před volbu, zda si odpočinout a mít chvíli pro sebe, nebo třeba jet s dětmi na soutěž, bez zaváhání volí možnost druhou.

Dětství a jedničky

„Když mi byly tři nebo čtyři roky, dostal jsem od rodičů své první noty a kalafunu,“ vzpomíná Kryštof a z tónu jeho hlasu je zřejmé, že to byl dárek mimořádného významu.

Skoro by se zdálo, že Kohoutovic ratolesti psaly Ježíškovi výhradně o hudební nástroje a notový materiál. „Ne, já jsem si přála i panenky,“ ohradí se Alžběta. „Jsou to úplně normální děti,“ podpoří ji maminka. Děti ji brzy přeruší. „Ulítávám na společenských hrách,“ přiznává se Kryštof. Ale v tomhle oboru prý zatím v ničem mistr není.

„Já ho vždycky porazím,“ vysvětluje hrdě starší sestra. Vzápětí ovšem pokorně přizná, že se situace začíná srovnávat. „V Aktivitách se ho zatím moc nebojím, ale v Osadnících z Katanu je to se mnou už nahnuté,“ připouští. Kryštof si při té příležitosti vzpomene, že ji jednou porazil v badmintonu, a to 22:16.

Vyučování v angličtině

Alžběta i Kryštof chodí na Základní školu Martina Luthera, což je škola, kde se některé předměty vyučují v angličtině. Tedy žádná flákárna. Oba mají sice individuální studijní plán, ale s ohledem na množství svých aktivit se opravdu nezastaví. Přesto jejich vysvědčení září samými jedničkami.

„Není to problém. Jenom třeba z dějepisu nebo zeměpisu se píše hodně poznámek, které si pak, když zameškám, musím v noci dopisovat,“ podotýká Kryštof. „Někdy je mi ho líto,“ říká maminka. „Do odpoledne je ve škole, pak má třeba housle a karate, večer ještě třeba koncert. Přijde unavený a ještě sedá k učení, které si musí dopsat. Mockrát jsem mu nabízela, že mu poznámky od spolužáků zkopíruju, ale on je nesmírně zodpovědný a trvá na tom, že si to musí opsat sám,“ líčí se zřejmou stopou starostlivosti v hlase.

Když se ale zeptám, jestli si někdy nevyčítá, že děti bohatstvím aktivit rodiče připravili o dětství, ohradí se jak matka, tak i děti.

„My dětství máme,“ prohlašuje Alžběta rozhodně. „Stíhám i chodit s kamarádkami do kina,“ říká a Kryštof dodává, že i on si docela normálně hraje s dalšími kluky z okolí.

„Jenom si všechno musíme naplánovat dopředu,“ poznamenává. Jediné, co prý moc neznají, je nuda. Jinak si najdou čas i na koukání na televizi nebo na hraní her na počítači.

Kytary do letadla

Aktivitám talentovaných dětí se u Kohoutů podřizuje úplně všechno. Včetně dovolené.

„Plánujeme podle toho, jestli mají nějaké soutěže nebo kursy. A nástroje si berou s sebou,“ říká Pavel Kohout.

„Většinou bereme housle a kytaru. Víc se toho do letadla vzít ani nedá,“ dodává jeho dcera a syn poznamenává, že při poslední cestě už se letištnímu personálu množství jejich zavazadel nějak nepozdávalo. Zato všichni, kdo byli na dovolené ve stejném hotelu, si ze dvou týdnů s Kohoutovými odváželi nezapomenutelné zážitky. Ostatně oni také. Třeba když se hraní jejich dětí líbí lidem natolik, že je spontánně odmění penězi.

Hrát se Šporclem

„Když byli menší, dokázali si třeba s hotelovou kapelou domluvit, že jim půjčili nástroje a děti si s nimi zahrály. Kryštof si jednou, to mu bylo asi osm, zahrál i na Karlově mostě, kde ho zaujal pán, který hrál na elektrické housle,“ vzpomíná Iveta Kohoutová.

Alžbětu a Kryštofa zkrátka osud obdařil ohromným talentem snad na všechno. Přesto působí dojmem úplně normálních dětí, které jsou obklopené láskou a péčí a které rozhodně nikdo nikam netlačí proti jejich vůli.

Jejich sny a touhy jsou asi trochu jiné než sny jejich spolužáků, ale s ohledem na jejich nadání nejsou nesplnitelné.

„Chtěl bych si zahrát s Pavlem Šporclem nebo s Václavem Hudečkem,“ prozrazuje jedenáctiletý kluk, který dokáže brilantně zahrát tytéž skladby, které si volí konzervatoristi pro své absolventské koncerty. „Já chci vystudovat management a pak uvidím, jestli do toho nějak zakomponuju kytaru,“ říká jeho sestra.

Maminka se při jejich slovech jen usmívá. Pak podotkne, že plány mají být smělé.

Ať jsou šťastní

„Hlavně ať jsou šťastní. A nezáleží na tom, jestli své štěstí najdou v sólové muzikantské dráze, nebo se budou věnovat něčemu úplně jinému. Já nevím, co z toho je dobře. Pro mne je důležité, aby oni byli spokojení,“ uzavírá Iveta Kohoutová.