Tunel na náměstí
Jakmile jsem v obýváku slyšela mnohohlasé hůůů, spolehlivě jsem věděla, že jde kolem školka. Normálně děti na procházce nehoukají, pokud ale nevjíždějí do tunelu.
Pro ně byl tunel průjezd domu na náměstí Pod Branou. Průjezd, nad kterým jsem vyrostla. Místo, které dnes platí za dobrou adresu. Když se tam ale moji rodiče před sedmadvaceti lety stěhovali, takový byt se shnilými okny a kvůli děravé střeše půlmetrovou sněhovou závějí v ložnici, nechtěli ani ti nepřizpůsobiví. Můj šikovný táta na něm nechal ruce a udělal z něj nádherné bydlení. Je těžké někomu vysvětlovat, že plastová okna se do čtvrti nehodí. Kdyby ale Liebiegovo městečko nenechali komunisté, kteří měli plné ruce práce s výstavbou paneláků v sousedství, tolik zchátrat, snad by sousedé nehasili katastrofu plasty.
