To už nechci zažít

Nedalo se ale nic dělat, práce volala. Přikrývka musela jít stranou a vyhřáté místo zůstalo prázdné. Touha po spánku se ale odmítala vzdát a nevybíravě mě atakovala u koupelny. Využila zhasnutých světel a donutila mě ve stoje zavřít oči.

Vše se proti mně spiklo. Probuzení přinesla až rána čela do zdi. Kur… nik, sykl jsem. Jednou rukou jsem se držel za čelo, druhou hledal zapínač světla. Blik. Ježiši. Další blbý nápad, který tentokrát odnesly oči.

Už nebylo návratu. A na řadě byla další zkouška. Ta zlomová. Voda, jejíž teplota se snad pohybovala těsně nad bodem mrazu, mi pleskla o obličej a naježila chlupy na celém těle. Konečně jsem to měl za sebou, ale to byl teprve začátek.

Lidem, kteří musí pracovat v noci a o kterých Sedmička píše, skutečně nezávidím. V noci prostě musím spát.