Textilka Slezan končí. Šičky obrubují poslední ubrusy
Ubrousek s červenými soby je v prodejním skladu Slezanu poslední. Zaprášený visí mezi regály, rolemi látek a hromadami povlečení, ubrusů, zdravotnických uniforem. Stojí osmdesát korun, zákazník však dostává čtyřstránkovou fakturu, jako by kupoval tisíce metrů látky.
„Byli jsme velkosklad, a podle toho to u nás funguje dodnes,“ omlouvá se šéf skladu Miroslav Bardoň. Sedí v kanceláři, která až na počítač vypadá jako v sedmdesátých letech, prodává zbytky ze závodů Slezanu. V jiných areálech čekají na kupce textilní stroje.
Vedle prodejního skladu je poslední provoz, ve kterém se něco děje – šicí dílna. „Samotný režný materiál bychom prodali špatně. Naše úpravny už skončily, ale máme smlouvu s cizími, které tkaninu obarví a potisknou. My pak šijeme většinou povlečení a ubrusy. Prodáváme hotelům, penzionům,“ vysvětluje vedoucí dílny Jaromír Joukl. Podzim ani tato dílna nepřežije. „Vytápění je drahé, věřitelé tlačí, aby na začátku topné sezony skončila,“ říká Joukl. Devětačtyřicetiletá Ivana Pytlíčková pracuje ve Slezanu od patnácti. „Vyučila jsem se tkadlenou, už praxi jsem dělala v tomto závodu,“ říká žena, která šije povlečení. I když výdělky nebyly velké, Slezan jí dával jistotu. „Byla to solidní firma,“ říká Pytlíčková.
Kousek od ní skládá tmavou látku s bílými proužky Marie Bolcková. Také nepracovala jinde než ve Slezanu. „Jen jsem si odskočila na mateřskou,“ říká. Společně vzpomínají, jak před Vánocemi dostávaly poukazy na zvýhodněnou koupi slezanských výrobků. „Bylo to kvalitní zboží. To se už nevidí,“ dodává Bolcková.
Pětačtyřicet let pracuje ve Slezanu Zdeněk Tobola. Nastoupil v roce 1965 jako elektrikář. „Byl jsem čerstvě ženatý, potřeboval jsem byt. Slezan stavěl takzvaně svépomocí byty pro zaměstnance,“ vzpomíná muž. Jeho poslední funkce byla energetik podniku. To dělá i po úpadku společnosti pro insolvenčního správce. Ten se teď snaží prodat nebo pronajmout desítky nevyužívaných budov. „Bude to velký problém,“ odhaduje makléř Vladimír Kadlečík.
