Studentkou v penzi? Pohoda

Celý život seděla v kanceláři a vyplňovala formuláře a kolonky, v důchodu se rozhodla život si zpestřit. Stala se studentkou a dnes má v kapse čerstvý bakalářský diplom z filozofie a dějin umění. „Teprve teď jsem si školu pořádně užila, nemusela jsem si dávat pozor na pusu a ani se trápit tím, že mě vyhodí, jako když jsem studovala za totality,“ říká devětapadesátiletá Zoja Radiměřská z Děčína.

Proč jste se znovu pustila do studia?

Kvůli koníčkům. Zajímá mě historie a umění, tak jsem se dala na dějiny umění a filozofii a na obor člověk v dějinách. Taky jsem chtěla poznat nové lidi. Když zestárnete, potřebujete navázat jiné kontakty.

Jak přijala rodina vaše rozhodnutí začít chodit zase do školy?

Koukali trošku nedůvěřivě, ale nakonec mé rozhodnutí přijali. Manžel, i když to nedá najevo, je na mě teď hrdý. Rád se pochlubí, že jeho žena studuje. Dokonce jsem ho přivedla k tomu, že chce také chodit do školy. Za dva roky půjde do důchodu a už se těší, že začne studovat také. Je totiž amatérský malíř a obory malba a kresba naše škola zrovna nabízí.

Liší se dnešní škola od vyučování za totality?

Samozřejmě,používanou technikou a hlavně tím, že je uvolněnější, přímější a nic nezakrývá. Obdivovala jsem učitele na přednáškách z dějin člověka, kde jsme měli vývoj politické situace od pětačtyřicátého do třiapadesátého roku. Učitelé nám naplno říkali, jak komunistická strana manipulovala s lidmi a zavírala je jen kvůli odlišným názorům. Ne všichni moji spolužáci takový výklad unesli. Někteří dokonce opustili obor, protože se cítili uražení. O všem jsme diskutovali. To bylo nové. Naše generace je vychovaná jinak, kdysi ve škole jsme museli držet pusu a krok a na nic se neptat.

Říká vám něco technika, umíte pracovat s počítačem?

Doma na počítači pracuji. S internetem umím. Vyhledávám si tam většinu informací do školy. Do knihovny ani moc nechodím.

Jak vás jako studenty brali učitelé?

Učitelé se k nám chovali výborně. Musím říct, že mě nejvíce překvapilo a potěšilo, kolik prostoru jsme dostávali k výměně názorů. Učitelé nám nedávali najevo, že bychom pro ně byli druhořadí. Bylo na nich znát, že je jejich práce baví.

Měla jste trému při zkouškách?

Kdepak. Zkoušky probíhaly tak, že jsme písemně ohodnotili kurz a učitele. Při zkouškách tu není stres. Všichni děláme školu pro zábavu, takže je to něco jiného než u mladých vysokoškoláků. Ani nemáme potřebu spolu soutěžit. Musím přiznat, že největší trému jsem měla teď při promoci, když jsem si šla na pódium pro diplom.

Bylo pro vás vůbec něco těžké?

Nejvíce jsem válčila s filozofií. Byla pro mě příliš obecná a odtažená od normálního života. Také jsme se museli průběžně připravovat a shánět si informace na každou hodinu. Ale i filozofii jsem brala s nadhledem, stres jsem z ní určitě neměla.

Vídáte spolužáky i mimo školu?

Vídáme se i mimo školu, protože z Děčína je nás tu hodně a známe se. Navíc jedna učitelka pořádá zájezdy na koncerty do pražského Rudolfina. Jiná spolužačka zase organizuje turistické zájezdy.

Dělalo vám problémy trápit opět mozek?

Ani ne. Nejdůležitejší je první krok. Rozhodnout se, že chci začít s něčím novým. Člověk si potom začne hledat literaturu a učit se, mozek se postupně znova rozběhne.

Máte po promoci. Budete studovat dál?

Samozřejmě jsem se znovu přihlásila dál. Od října budu studovat přírodu Ústecka a obor významné události Koruny české. Všechny moje spolužačky z Děčína se rozhodly také pokračovat ve studiu.

K čemu vám škola byla? Vždyť pracovat nebudete.

Především jsem se dostala zase mezi lidi a věnovala se tomu, co mě baví. Učit se nové věci je hrozně důležité. Je jedno, jestli je vám dvacet nebo sedmdesát. Naučila jsem se pracovat s internetem, potkala podobně naladěné lidi a omládla, alespoň mám ten pocit. Taky mi narostlo sebevědomí, protože můžu ve společnosti povídat i o něčem jiném než je vaření a domácnost. Tak můžu uplatnit, co jsem se dozvěděla ve škole. Dostala jsem novou chuť do života. Ještě pořád můžu něco dokázat.