Stříbrná oblaka zrušily padající bomby

Lidé ze širokého okolí a desítky kilometrů vzdálených měst jezdili před válkou do Zlína na filmová představení. Moderní sál, který byl dvakrát větší než sál dosavadního největšího kina v republice, měl ojedinělé technické zázemí a nejmodernější zvukové a projekční zařízení.
Ani kapacita 2 270 stálých sedadel však mnohdy nestačila. Před budovou stály dlouhé fronty, večerní představení dokonce museli organizátoři posunout až na půl devátou, protože spousta lidí v osm ještě stála venku. Redaktoři Pátečního Zlína komentovali situaci ze 16. září 1932 dramaticky.
„Zejména při promítání filmu Kantor ideál v novém zvukovém kině došlo při večerních představeních o půl deváté k návalům obecenstva, které muselo ve vestibulu čekat na konec prvního představení, aby mohlo do sálu. Správa kina prosí obecenstvo za prominutí tohoto nedostatku a současně všem svým návštěvníkům doporučuje, aby k druhému večernímu představení docházeli až v poslední čtvrthodině před začátkem,“ psalo se v Pátečním Zlíně.
Ve své době bylo kino republikovým unikátem. Firma Baťa požádala o stavební povolení už v roce 1931. O tom, jak má kino vypadat, se dlouho přeli zlínští architekti i zástupci vedení společnosti. Nakonec zvítězil návrh dvorního Baťova architekta F. L. Gahury. „Konečné rozhodnutí vyznělo ve prospěch jednoduché, maximálně úsporné stavby,“ uvádí internetová stránka www.zlin.estranky.cz, která se zabývá historií Zlína. Prvním provozovatelem Velkého kina byly Baťovy pomocné závody, pod něž patřily i kudlovské filmové ateliéry.
Velké kino mělo velkou publicitu v tisku, který řešil i největší otazník stavby, jaká bude akustika sálu. Tisk chválou nešetřil. „Po koncertu Pěveckého sdružení moravských učitelů je jisté, že akustická kvalita sálu se osvědčila, což rozptýlilo poslední pochybnosti,“ napsal Páteční Zlín.
Původní dispozice Velkého kina počítala pouze s uváděním filmových programů, ale rostoucí kulturní nároky města si na konci třicátých let vynutily vnitřní přístavbu jeviště, prostoru pro orchestr a hereckých šaten.
Krátce před válkou proto nechali zástupci továrny kino zmodernizovat, přibylo provizorní jeviště, prostor pro orchestr a šatny pro herce. Z kina se stala univerzální hala, která dále sloužila i pro divadelní a operní představení, koncerty symfonické a populární hudby i sportovní utkání, především box, střídající se s cyklisty závodícími na válcích.
Osudnou se pro kino málem stala druhá světová válka, při bombardování v roce 1944 dostalo kino přímý zásah dvěma pumami.
„Z celkového počtu 260 čtvrttunových bomb, které dopadly na Zlín, zasáhla skupina čtrnácti pum prostor hotelu a Velkého kina. Dvě z nich dopadly těsně za promítací kabinu. V den náletu mělo Velké kino na programu český film Stříbrná oblaka režiséra Čeňka Šlégla a zastavené elektrické hodiny ukazovaly čas 12.37. Bylo neuvěřitelné, že z trosek promítací kabiny vyšel živ a zdráv promítač Velkého kina pan Kotek, který tam na gramofonovou aparaturu nahrával zvuk náletu a bombardování,“ uvedl historik Jiří Novotný.
Po válce ale dělníci kino opravili, aby jej vzápětí tehdejší režim zestátnil. V roce 1957 se pak snížila plocha hlediště, do kterého se tehdy vešlo „jen“ 1327 míst. Za dobu existence se ve Velkém kině uskutečnilo téměř osmdesát tisíc představení, které navštívilo více než sedmdesát milionů diváků.