„Stovkou jedu za čtyři sekundy“

Plánoval, že na in-line bruslích pojede bez opory rychlostí sto čtyřicet kilometrů za hodinu. Nakonec jel o deset kilometrů pomaleji, v řeči čísel přesto dosáhl na hranici šestatřiceti metrů za sekundu. „Měl jsem zrychlení jako silná auta,“ říká třicetiletý profesionální extrémní sportovec Petr Manďák.

Rychlosti sto čtyřicet kilometrů v hodině jste nedosáhl, přesto jste rekord udělal. Jaké to bylo?
Jel jsem nakonec jen sto třicet kilometrů v hodině, protože silnice byla krátká. Potřeboval bych o sto padesát metrů víc na dobrzdění. Po jízdě jsem udělal trik. Padl jsem na kolenní chrániče a jel po nich asi sto padesát metrů. I tak jsem vyjel mimo ohraničený prostor. Zastavil mě až chodník na protější straně silnice.

Máte tu rychlost nějak přepočítanou, jaké to je zrychlení?
Spočítal jsem si, když jsem jel sto devadesát kilometrů za hodinu a držel se motorky, že zrychlení na stovku bylo pod čtyři sekundy. U sto třiceti kilometrů v hodině to bylo víceméně stejné. Dosahují ho jen ta nejrychlejší auta.

Normálně se jezdí na bruslích kolik?
Mezi deseti až čtyřiceti kilometry za hodinu.

Dá se na podobnou akci nějak připravit?
Ne, nedělal jsem nic zvláštního. Trénoval jsem jako obvykle.

Čím to, že vždy pokoříte nějaký rekord?
Jezdím už několik let po srazech se špičkovými českými kaskadéry. Vím, co si mohu dovolit.

Rozjedete se, chytnete motorky, dosáhnete určité rychlosti a pak se pustíte. V čem je taková jízda nejnáročnější?
Představte si, že ve sto třiceti kilometrech za hodinu vystrčíte hlavu z okénka na dálnici a jak vás ten vítr ofoukne. Nebo zkuste v té rychlosti třeba zakopnout. Je těžké se udržet na nohou, už se začínají docela klepat. Proto je to nebezpečné. Je to rychlost, kdy se brusle dostávají do silných vibrací. Není snadné to zvládnout.

Je to tedy rizikové, jelikož jedete velmi rychle, nikoli proto, že se musíte pustit motorky?
Okamžik, kdy se pustím, nerozhoduje. Spíš musím vědět, jaké jsou povětrnostní podmínky. Je také třeba znát své tělo a své limity. Na tohle všechno se připravuji speciálním tréninkem. Koncentrací a meditačním cvičením. To mi dává vnitřní sílu všechno zvládnout.

To může laikovi připadat zvláštní. Možná by si řekl, že nejdůležitější jsou svaly.
Svaly na nohách a čistá mysl. Také respekt vůči tomu, co dělám. Je to padesát na padesát. Někdy ani to ne.

Kdy to tak bylo?
Když jsem skákal ze šestnácti metrů do vody na bruslích, tak jsem nebyl připravený vůbec. Do té doby jsem do vody skákal jen z pěti metrů. Tím, že jsem si to v hlavě dokázal srovnat a díky meditacím, jsem byl schopný si to procítit a představit. Takže jsem na mistrovství České republiky ve skocích do vody ze šestnácti metrů skončil třetí.

Kdy se fanoušci dočkají dalšího pokusu, kdy už třeba pokoříte stočtyřicetikilometrovou hranici?
To se ještě uvidí.