Stopem

Každé úterý ve dvě jsem čekala na kamarádku Kamilu před školou. Vydaly jsme se na výpadovku do Hradce. Mávly jsme a za chvíli jsme jely. Bezva, říkala jsem si tehdy, každá dvacka ušetřená za bus je dobrá. Až jednou se stalo něco nečekaného. Zastavil nám autobus. Proč, jsme se dozvěděly vzápětí. Na schůdcích u řidiče stála s pohledem Medúzy Kamilina maminka. Kamilo, pojď, a ty taky! řekla. Ani jsme necekly a se sklopenou hlavou vyslechly, co se všechno může na stopu stát. Se stopováním jsme sice nesekly, ale některé zážitky už tak vtipné nebyly. Jízda s partou zkouřených mladíků nebo se snědým Švédem, který nás neustále obtěžoval, udělaly za adrenalinovými zážitky definitivní tečku. I tak tvrdím, stojí to za vyzkoušení. Alespoň jednou.