Stěžováním si život ztěžujeme. Odpuštění je úleva, říká Tomáš Rádl

Pro jedno ze svých vánočních kázání si ředitel Salesiánského střediska mládeže v Českých Budějovicích Tomáš Rádl vypůjčil povídku Daniely Fišerové Duhová jiskra. „Tu jiskru má v sobě každý. Vánoce nám dávají šanci ji rozsvítit, rozeznít naši nejlepší strunu,“ věří pětapadesátiletý muž.

Vánoční svátky jsou mimořádně náročné na city. Ze všech stran na člověka útočí výzvy, aby byl happy. Co poradíte tomu, kdo má zrovna méně šťastné období?

Je hodně lidí, kteří se na Štědrý den netěší, protože jsou sami, nemocní nebo třeba přišli o práci. Všichni kolem se radují, čímž jejich krize ještě víc vyniká. Jenomže úspěch a štěstí jsou velmi relativní pojmy.

V čem je tedy vaše útěcha?

Vánoce mohou být naopak povzbuzením k alternativnímu stylu života. Podstatu křesťanských Vánoc vidím v tom, že ten nejbohatší – Bůh a člověk zároveň – se narodil do obyčejného chudého světa. Neměl na úplatky nebo protekci, přesto dokázal vše, co chtěl a měl. Možná je štěstí, které není závislé na momentálním úspěchu, trvalejší.

Ale kde pořád brát sílu?

Žehnal jsem nedávno knize o paralympičce Janě Fesslové, vozíčkářce, která musí překonávat spoustu zdravotních obtíží. Zeptejte se jí, kde tu sílu čerpá. Zaujala mě hlavně tím, že si nestěžuje. Bere, co jí život dává, nevyčítá a neřeší, proč se to stalo zrovna jí. To je inspirace pro každého člověka.

Nestěžovat si. Existuje slovo stejně znějící, ovšem jiného významu: neztěžovat. Jejich souvislost mě ale napadla až teď.

Každý člověk má život nějak těžký, byť se to třeba na první pohled nezdá. A ještě si ho ztěžuje svými stížnostmi – tím, jak se lituje, porovnává se s někým jiným, závidí. Ta slova si zřejmě nejsou podobná náhodou. Ale taky mám pro vás jednu slovní hříčku.

Jakou?

Moc se mi líbí slovo odpustit. Upozornil na něj herec a moderátor Jaroslav Dušek. Díky němu mi došlo, jak je přesné.

Taky jsem byla na představení, kde o tom mluvil. Od té doby si víc všímám své úlevy, když si pořádně vydechnu a hodím něco za hlavu.

Dušek to vtipně přirovnával k napětí v močovém měchýři, který si žádný člověk nenechá naplnit k prasknutí. Proč si nechat v sobě hromadit škodliviny? Vždyť je to nebezpečné i pro naše zdraví. Stejně tak, když někdo dělá něco špatného, nejvíc škodí sám sobě.

Do vašeho centra chodí asi pět set dětí a mladých lidí. Zaměřujete se na ty, které nemají doma ideální zázemí. Jak si čistíte hlavu?

Po padesátce jsem začal víc sportovat. Dřív jsem závodně plaval, teď jsem se k plavání vrátil a přibral lyže, na nichž jsem nestál dvacet let, a nově také tenis. Sport pomáhá i mladým, aby se chytli, měli někde úspěch a začali si víc věřit.

Co nasměrovalo vás?

Nebyla to přímočará cesta. Oba moji rodiče byli aktivními křesťany, ale spíš jim to přinášelo komplikace, protože dřív bylo moderní nebýt věřící. Pak se angažovali v roce 1968, čímž vznikl za normalizace další problém. Já i mé tři sestry jsme kvůli tomu měli otázku studií dost polepenou. Po gymnáziu jsem chvíli pracoval jako dělník při stavbě dálnice z Prahy na jih a pak šel na stavební fakultu. Teologii jsem vystudoval neoficiálně a diplom získal až dlouho poté na papežské univerzitě v Římě.

Do Budějovic jste přišel před patnácti lety. Odkud?

Narodil jsem se v Praze, pak moji rodiče, lékaři, dostali umístěnku do severních Čech, takže jsem středoškolská léta strávil v Děčíně. Poté jsem se přestěhoval do Pyšel u Benešova a tam si vysnil, že by se mi líbilo být knězem na vsi. Ideál jak z knih Jindřicha Šimona Baara, ovšem v mé době naprosto nemožné. Po sametové revoluci jsem pět let působil na faře v Dolních Počernicích a pak jsem se ocitl tady.

Vyplnil se vám někdy ten vysněný ideál?

Já nemám farnost, bohoslužby vedu jen občas v různých obcích. Zažívám například už několik let krásnou tradici štědrovečerního setkávání v Lipí u Českých Budějovic. Scházíme se v kapli, o kterou už asi osm let pečují lidé z obce, což je výborné, protože díky tomu vzniká skvělá atmosféra. Zasmějeme se, zazpíváme si, pomodlíme se – prostě slavíme Vánoce. Tak jsem si to opravdu kdysi přál.

Jako člen mužského řádu nesmíte mít ženu ani děti. Nahradí vám taková nebo jiná komunita rodinu?

Kdybych mohl, manželství bych v církvi povolil. Každý by si směl vybrat sám – možnost volby je důležitá. Za klíčovou myšlenku v poselství evangelia považuji svobodu. To je hodnota, která člověku dává křídla.

Jak zacházejí se svobodou mladí, kteří k vám chodí?

Lépe než my kdysi. Víc si svobody považují. Nejhezčí je pro mě jejich upřímnost. Dost často si nechtějí na nic hrát, takže když se jim něco nelíbí, nemají problém říct, že něco chtějí jinak. Naše generace radši leccos překousla s tím, že jsme si mysleli své. Tohle je daleko čistší.

Co je naopak těžší?

Zorientovat se v životě. Všichni máme mnohem víc podnětů a trend západní společnosti nabádá k tomu, že je třeba mít se dobře, být úspěšný, užít si, moc se nenamáhat a mít hodně peněz. Tento mýtus do člověka vstupuje všemi póry. Je hrozně těžké vytvořit si svoji alternativu. Mladí teď vstupují do proudu konzumní společnosti a těžko si nacházejí záchytné body, které jim pomohou se z něj vymanit.

Vánoce jsou oslavou zrození. Když si k vám lidé přijdou vyjednat křest dítěte, podrobíte je zkoušce víry?

To nemusím. Nedělím lidi na věřící a nevěřící. Pokud se rozhodnou požádat o křest svého dítěte, mají už nějakou víru v sobě. Tu svoji, modifikovanou, ale její přesná podoba není tak důležitá. Bez víry se nedá žít. Je víc věcí, kterým věříme, než těch, které přesně víme. A nemusí to být jen víra v někoho, kdo nás přesahuje, ale v člověka. V jeho dobro a hodnoty, bez kterých se neobejdeme. Každý přece potřebuje věřit, že život má nějaký smysl.