Spolehlivá ochrana před požárem: novinář v hasičské směně
Hned v pondělí ráno volám na hasičskou stanici v Kolíně a hlásím, že jsem práce neschopen po nedělním sportování. Ředitel Jan Bradna v sobě nezapře velitele.
„Už s vámi počítáme. Tak zkrátka nepojedete po tyči, ale seběhnete po schodech,“ říká velmi přesvědčivě Bradna.
V duchu se zasměji tomu „seběhnete“, ale potvrzuji nástup v úterý v sedm ráno do směny.
Směna a první poplach
Hasiči slouží čtyřiadvacítky s tím, že od sedmé ráno do jedenácté v noci mají službu, která pak až do rána, než přijde další směna, přechází v pohotovost. Během ní mohou zalehnout do postele. Pak mají dva dny volna.
Měsíčně je to sto šedesát hodin práce plus osmdesát hodin pohotovosti. K tomu mají ještě zákonem stanovenou povinnost ročně odpracovat sto padesát hodin zdarma. Nástupní plat podle vzdělání a praxe činí jedenadvacet až čtyřiadvacet tisíc korun.
Je osm hodin a deset minut. V kolínském OBI v oddělení barev vypukl požár. Během dvou minut musí ze stanice vyjet záchranná technika. Uličkami se bravurně proplétá i dvacetitunová plošina.
„Obdivuji, jak ti kluci s tím dokážou jezdit,“ říká ředitel Bradna a přiznává, že tentokrát je to jenom cvičný poplach.
„Jinak než na místě případný zásah nenacvičíme,“ dodává Bradna.
Mokrý a suchý hasič
V operačním středisku nespouští zrak z monitorů vedoucí směny Jiří Trávníček. To je „suchý“ hasič, který nevytáhne paty od počítačů, telefonů, vysílaček a pojítek, a přesto má požár pod kontrolou.
„Tady vyhlašuju poplach pro deset stanic v sektoru, včetně Kolína,“ vysvětluje Trávníček.
Na místo zásahu zase jedou „mokří“ hasiči. Navzájem se hecují, kdo je důležitější, přitom moc dobře vědí, že se bez těch druhých neobejdou. Moje čekání na ostrý zásah se protahuje.
Přicházejí nováčci
V jednu hodinu odpoledne začíná přijímací řízení na nové hasiče. Hlásí se sedmnáct mužů od dvaceti do padesáti let. Čeká je plavání, prověrka zručnosti a počítačové gramotnosti, silové cviky, běh na dva kilometry a pohovor.
„Nejde nám ani tak o skvělý čas, důležité je umět ve chvíli, kdy si člověk myslí, že už to nejde, znovu zabrat,“ vysvětluje velitel kolínské stanice Vladimír Dynybyl.
Někteří to vzdávají v průběhu testů, jiní ze sebe ždímají poslední síly. Na cvičení leh sed je limit třiačtyřicet za dvě minuty. Uchazeč Miroslav Tesařík udělá osmdesát lehů a sedů.
„Odmala jsem dobrák, tedy dobrovolný hasič. A mezi profesionály mám spoustu kamarádů. Ta práce mě moc láká,“ říká nadšeně Tesařík.
Odcházím na směnu čekat na požár. Směna velitele Čestmíra Rychlíka je už deset hodin ve službě. A stále nic. Hasiči se ale nenudí. Podle rozvrhu totiž mají fyzickou přípravu.
Fotbal je tu povinný
„Jedna z výhod je, že v práci povinně hrajeme fotbal. Ovšem i odtud ze hřiště máme limit dvě minuty do odjezdu,“ říká Rychlík.
Blíží se noc. Hasiči dávají k dobru kuriózní historku z jednoho zásahu.
„Koukám, jak kolem mě pádí hasič do vozu pro dýchací přístroj. Pak se pochlubil, že s ním úspěšně rozdýchal skoro udušenou perskou kočku,“ směje se Rychlík.
Hasiči odcházejí na ložnice. Upřeně se dívám oknem do setmělého Kolína. Jsou dvě hodiny v noci. Procházím ztichlým patrem. Jsem jediný ve směně, kdo nespí. V sedm hodin ráno přebírá službu nová směna.
Druhý den volám na stanici. Střídající směna měla za službu pět zásahů. Zřejmě jim chyběl v týmu novinář.
