Splnil jsem si sen, říká stavitel tříkolky

„Vždycky jsem snil o tříkolce. Jenže na to, abych si ji koupil, jsem neměl. Času mám v důchodu dost, a tak jsem se rozhodl, že si ji postavím sám,“ říká pevným hlasem energický muž, kterému by jeho dvaasedmdesát let hádal asi málokdo.

„Stavěl jsem jen podle sebe. Míry jsem vzal z katalogu, na zemi jsem měl namalované čáry a podle toho dělal rám,“ vypráví Zámostný.

Základem stroje se pak stal starý Volkswagen z pětašedesátého roku. „V něm byl motor patnáctistovka boxer a použil jsem i nápravu a převodovku. Celý zadek je v pomocném rámu a i s motorem je pak ukotven do karoserie,“ vysvětluje Zámostný.

Nejrůznější původ mají i další díly stroje. „Blatníky jsou třeba z vleku, sedačky z tramvaje, pedály z žigulíka, je tam i kus trabanta, škodovky, hondy, yamahy…“ vypočítává. „Měl jsem ale hrozné štěstí. Nevěděl jsem, jak mi vyjde řazení, pedály, ale všechno klaplo,“ říká vyučený automechanik. Již více než desítku let je v důchodu, před tím se kromě opravování aut živil například i montováním klecí v zoo. Stavba stroje v provizorních garážových podmínkách trvala Milanu Zámostnému dva roky, ještě o rok déle ale zabralo úsilí o to, aby mohl bez obav z postihu vyjet na silnici. „Když se tříkolka takhle povedla, tak by byla škoda nezkusit dát ji na značky,“ popisuje začátek nekonečného putování po zkušebnách, stanicích technické kontroly a úřadech.

Mezitím se kupila dokumentace k jednotlivým dílům a zkouškám, na stroji přibyl další světlomet, ochranný rám, katalyzátory. „Někde to bylo v pohodě, jinde mě zbytečně dusili kvůli nesmyslům. Zákon jsem měl, myslím, načtený líp než úředníci na odboru dopravy,“ popisuje Zámostný.
Dnes však už jeho čtyři metráky vážící tříkolku zdobí registrační značka a padesát koní ji může rozjet až na více než stotřicetikilometrovou rychlost. „Na našich silnicích je ale ideální tak stovka. To je nádherné svezení,“ říká muž, který si splnil svůj sen.