Slonice může být flegmatička i šéfová
Pokud ve zlínské zoo uslyšíte hlasité povely ve svahilštině, takřka s jistotou se ozývají z pavilonu slonů. Ošetřovatel Roman Vrzal díky africkému jazyku lépe ovládá tři své svěřence – slonice Kali, Zolu a Ulu.
„Kdybychom je naučili poslouchat na povely v češtině, zbytečně by je mohli stresovat návštěvníci zahrady,“ vysvětluje Vrzal.
Jeho rukama prošly za šest let práce v blízkosti slonic tuny mrkví, jablek i trávy a sena. „Denně sní sto padesát kilo trávy, několik bedýnek mrkve nebo jablek a čtyři balíky sena. Jídlo dostávají pravidelně ve stejných intervalech,“ vypočítává mladík.
Největší atrakce: sprcha
Mít v životopisu u kolonky zaměstnání „ošetřovatel slonů“ není podle něj nic výjimečného. „Je to normální práce jako každá jiná, ale mne baví.“
Každodenní šichta začíná ráno v půl osmé rutinní kontrolou. „Ověřím zdravotní stav slonic, zda náhodou není některá v říji, protože pak jsou agresivnější. Dostanou jídlo, mezitím zkontroluju, jestli je ve výběhu všechno v pořádku, zda elektrické ohradníky a zásobníky vody fungují,“ popisuje Vrzal.
V devět pak tři „sloní slečny“ zamíří do výběhu, aby se ukázaly lidem. „Venku už mají připravené větve, aby si měly s čím hrát. Já mezitím uklidím a vyčistím jejich vnitřní pavilon,“ vysvětluje.
V půl dvanácté startuje největší atrakce – sprchování slonů. Základní pomůckou jsou ošetřovatelům pamlsky v podobě rohlíků, chleba a mrkví. Bez nich slonice od proudu vody prchají. Pomoci tam musí přijít další ošetřovatel, který stojí mezi slonicemi a podává jim během vodní procedury jídlo.
„Musíme je sprchovat denně kvůli možným plísním, masáži kůže, důležitý je i vzájemný kontakt s námi,“ říká Vrzal. O jeho vztahu ke zvířatům vypovídají i další záliby, kterým se devětadvacetiletý ošetřovatel věnuje ve volném čase. „Jsem myslivec, rybář a také cvičím jestřáby,“ dodává.
Na rozdíl od zoo v Ústí nad Labem nechodí ošetřovatelé se slony na procházky mezi návštěvníky. „My máme bezkontaktní chov, takže to neděláme,“ vysvětluje Vrzal. Právě při sprchování je ale přesto dobře vidět, že za šest let dokázal slonice naučit spoustu povelů.
„Máme jich asi patnáct. Zvedají chobot, dávají uši od sebe, při sprchování si stoupnou na zadní, abych se dostal pod ně. Nejvíce poslouchá Kali, dvě další se pak často učí od ní. Zpočátku to bylo hodně složité, protože slonice byly odchyceny v Jihoafrické republice v divoké přírodě a neměly s výcvikem žádné zkušenosti. Stávalo se tak, že když jsem jim podával jídlo, dostal jsem chobotem po hlavě.
Ale po půl roce se uklidnily a začaly poslouchat,“ dodává. Za šest let se chov slonů obešel bez dramatických okamžiků. „Pouze v jednom případě jedna slonice natlačila druhou na elektrický ohradník, ten se přetrhl a zvíře spadlo do příkopu. Nakonec ale sama vylezla.
V pohodě jsou i zdravotně, trable potkaly jenom Kali. Ulomila si kel, jednou jí omrzly uši a jedenkrát jsme jí museli při teplotě nasadit antibiotika,“ líčí Vrzal.
Sloní vrtochy
Své tři slonice už má zmapované dokonale. „Kali je šéfová, ostatní dobře ví, že právě ona je vede. Zola je totální flegmatička, naopak Ulu se často leká, nervózně reaguje na zvuk traktoru nebo i letadla.“
Návštěvníci možná v budoucnu uvidí i malé slůně, zoo zvažuje umělou inseminaci. „V Německu se podařila, takže to vyloučeno není,“ věří ošetřovatel.
Práce pro něj končí každý den až v pět hodin odpoledne, kdy sloni zamíří z výběhu zpátky do pavilonu. „Na noc musí dostat dost jídla, odcházím kolem šesté,“ říká Vrzal.
A kolik hodin sloni prospí? Jen málokdo ví, že sloní spánek je velmi krátký. „Nemohou dlouho ležet, protože váha jejich těla by jim mohla poškodit orgány. Takže pokud leží, tak jen chvíli. Spíše klimbají vestoje. Takže pokud lidé vidí slona, jak stojí opřený čelem o zeď, tak v tu chvíli je možná právě v limbu,“ uzavírá ošetřovatel.
