Slavní chalupáři: na chalupě pročistí plíce i hlavu

Začínají prázdniny a chalupáři vyrážejí do svých letních sídel. Mezi nimi i dva přerovští zpěváci Pavel Novák a Jaroslav Wykrent. Oba si ze starých horských usedlostí udělali své ostrovy klidu. A v letitých domech s dušemi horalů se jim přebývá dobře.

Vzduch jak v Alpách

Klisna Toucheme se prohání po svahu i s jedenáctiletou Eliškou. Pavel Novák bere do ruky křovinořez, jeho žena zalévá kytky a babička na svém traktoru krotí vzrostlou trávu. Soused, který jde kolem, s poťukáním na hodinky připomíná, že v pět je v hospodě schůze. „Myslí tím, že tam chalupáři vyrazí „na jedno“ a donesou, co dům dal. Ode mě se očekává lavor rybího salátu, protože ten umím nejlíp. A schůze míváme dvakrát denně – v jedenáct a pak v pět odpoledne,“ vysvětluje přerovský zpěvák Novák.

Nadýchat se čerstvého vzduchu, odpočinout si, vyčistit si hlavu, užít si kouzelného ticha, být blíž k přírodě a zvířatům. To není jen fráze, ale Novákův pohled na chalupaření v místě zvaném Karlov u Paseky. Podlehl víkendovému „útěku“ na venkov, stejně jako před lety jeho otec.

„Líbilo se mi tu i proto, že tu byl svého času nejčistší vzduch v Evropě. Přímo pod kopcem, kde máme naše odpočinkové sídlo, sídlí plicní sanatorium,“ podotýká Novák.

„Pasekovský“ vzduch dýchá už čtyřicet let, kdy jeho táta letité stavení v drsné přírodě koupil od horalů, aby měl kam z Přerova vyvézt ženu a tři děti. „Pamatuji si i na chvíli, kdy jsme se sem přijeli podívat poprvé. Bylo to v zimě okolo roku 1970 a my jsme z oken našeho žigulíka viděli skoro jen zasněženou střechu chalupy,“ vzpomíná Novák. Když do starého hospodářského stavení vstoupili, čekaly je uvnitř jen dvě zachovalé obytné místnosti, zbytek tvořily polorozpadlé chlévy. Zpěvák Pavel Novák starší ale neváhal, a stařičkou usedlost koupil. Dovedl si představit, jak si tu bude s rodinou užívat víkendy i léto.

„Pamatuji si, že jako děti jsme tu spávaly na spartakiádních lehátkách. A protože jsme měli spoustu příbuzných, občas se nás v těch dvou místnostech těsnalo i dvacet. Mělo to ale svůj půvab,“ připomíná Novák. Jako kluk trávil na chalupě celé prázdniny a vzpomíná i na to, jak mu táta udělal na rybníce odrazové můstky, aby mohl trénovat plavání, kterému se v dětství věnoval. Dodnes nezapomněl ani na partu kluků a holek, složenou z místních chalupářů. „Prolézali jsme tu stará neobydlená stavení, hrávali si na půdách, lítali po lese. Bylo to opravdu dobrodružné,“ vzpomíná zpěvák.

S rodiči a sourozenci trávil na chalupě i vánoční svátky a proviant i s dárky od Ježíška tahali na sáňkách do kopce, kam až se jejich auto skrz závěje nevyšplhalo.

„Dnes už je chalupa nově opravená, má šest obytných místností, i podkroví je ze sádrokartonu. Neztratila ale své kouzlo ani pro moje děti, které sem pořád rády jezdí. Syn Filip už sice míň, protože je kvůli fotbalu časově zaneprázdněný, ale Eliška si to tady užívá. Má tu koně, stará se o kozy, kočky, psy i telátka. Dokonce i vlastní husy a kachny jsme si odchovali na rybníce. A taky tu s ostatními chalupáři děláváme v zimě zabijačku,“ podotýká Novák.

Na chalupu to má z Přerova asi šedesát kilometrů, ale říká, že nejvíce si cestu užije, když jede po menších a méně frekventovaných okresních silnicích. Má pro ně i svůj název a jeho rodina má jasno, když oznámí: „Pojedeme maňama.“

Valašské kotáry Když se podívá ze svahu, vidí jen rozlehlé lesy. Dokonce i nejbližší sousedé jsou až přes kopec. Pokud Jaroslav Wykrent nevyjde ze zápraží své chalupy blíž k civilizaci, nevidí třeba týden živého člověka. Jeho chalupa ve Francově Lhotě na Vsetínsku, to je hlavně samota, klid, ticho a ozvěna vlastních slov. „Tohle staré stavení na valašských kotárech jsem koupil v roce 1978 a stálo devadesát tisíc korun, což byl tehdy balík peněz. V té době se za takovou částku dala pořídit i vilka v Přerově, ale moje žena toužila po chalupě v horách. Měla v té době pocit, že jsem moc divoký a chtěla mě prací a pobytem na horách trochu zkrotit,“ vysvětluje s úsměvem zpěvák a textař Jaroslav Wykrent.

K chalupě v údolí přišli manželé Wykrentovi víceméně náhodou. „V té době jsme hlavně pročítali inzeráty a ptali se známých, jestli nevědí o nějaké usedlosti. Pak jsem se při jednom koncertě v Třinci zapovídal na téma chalupaření s muzikanty z Orchestru Gustava Broma. A jeden z nich se zmínil, že zrovna tchán jeho bratra nabízí k prodeji chalupu ve Francově Lhotě. Byl to jeho rodný dům, ale s postupujícím věkem a zdravotními problémy už tam nemohl žít. A jeho děti život na samotě nelákal,“ říká Wykrent.

Když místo poprvé navštívil, zalíbilo se mu. Ani ne tak samotné stavení, jako oáza pohody, ve které jakoby se zastavil čas.

„A tak jsme si plácli. Chalupa ale byla ve špatném stavu a bylo jasné, že potřebuje celkovou opravu. Já jsem typicky městský kluk, takže jsem si na rekonstrukci sám netroufal. Ale byl jsem odhodlaný pomáhat. Přece jenom můj táta byl zdatný řemeslník, takže jsem leccos odkoukal, a navíc jako průmyslovák taky něco umím,“ podotýká Wykrent.

Dnes už má chalupu, jak rád říká, v cajku a společně s manželkou Doris tam tráví celé léto. Občas za nimi dorazí dcera s vnuky Alešem a Jakubem, nebo přátelé-muzikanti. Rád se setkává i s místními usedlíky, kteří na valašských kotárech žijí. „Jsou to typičtí horští svérázové. Osobití lidé a skvělí filozofové,“ říká Wykrent. Sám se také obklopen přírodou rád zaobírá svými myšlenkami, zpracovává dojmy i emoce, tvoří, píše nebo přemýšlí nad texty.

„Uprostřed parného léta tu třeba přišla na svět jedna z mých koled. Dostal jsem tehdy nabídku z televize napsat vánoční píseň, ale byl jsem limitovaný časem. A ve slunečním žáru mě tu napadla slova: Sedli jsme spolu k vánočnímu stolu,“ vzpomíná umělec.

Shodou okolností ho tehdy navštívili jeho kolegové hudebníci a přivezli sumce, který pak na talíři dotvořil vánoční tvorbě tu pravou atmosféru.

„Každopádně s chalupou mám spojenou spoustu krásných zážitků. A dnes můžu říct, že moje žena měla tehdy dobrý nápad, jak mě zkrotit, a ještě k tomu nám zajistit hezké místo pro život ve zralém věku,“ pochvaluje si Wykrent