Školní legendy

Vzpomínám na pana učitele Františka Vejvodu. Učil češtinu a dějepis a klepali se před ním i ti největší „raubíři“. Kdo neuměl požadovanou látku, vyslechl si několik nadávek o hlasitosti mnoha decibelů nebo se mu dostalo vytahání za uši. Já měla pana učitele ráda. Možná to bylo tím, že mi čeština nikdy nedělala problémy, možná tím, že navzdory jeho přísnosti jsem z něj cítila až otcovskou láskyplnost. A to bude zřejmě ono. Hlavní důvod oné profesorské nezapomenutelnosti. Mučili nás, učili nás, trápili nás, ale to všechno jen proto, abychom do života vykročili připravení… a pokud možno „blbuvzdorní“.