Silvestr Szabó: Nejtěžší je fotit ptáky
Kdy se Vám do ruky dostal prvně fotoaparát a kdy Vás focení zaujalo? Můj otec hodně fotil svatby a křtiny, dělal vlastně reportážní fotografii. Byl to on, kdo mě asi v sedmi letech s fotografováním seznámil. Pro mě, malého kluka to tenkrát bylo spíše za trest sedět například v komoře a vyvolávat fotky. Po určitém čase jsem viděl u známého první digitální foťák, který byl kdysi hodně drahý, ale výkonem se rovnal tak dnešnímu foťáku v telefonu. Na něm mě uchvátilo to, že jsem fotky viděl ihned a nemusel je v komoře vyvolávat. Tak jsem se vlastně dostal i ke grafice a pak pro mě zpracování fotek nebyl žádný problém, hodně mě to bavilo. Zkoušel jsem i filmovat. Filmování je krásné, ale pokud nemá člověk připravenou extra scénu, po dvaceti minutách to začne nudit. Zato fotografie je jedinečná, protože zachycuje nějaký děj.
Proč fotíte zrovna přírodu a zvířata? K přírodě jsem měl vždycky vztah. Chtěl jsem jít na lesnickou školu, ale tam mě nevzali. Už odmala jsem listoval encyklopediemi, knížkami, sledoval přírodovědné filmy a později čerpal informace taky z internetu. Člověk, když chce fotit třeba žábu, musí totiž o té žábě něco vědět. Když přijdete k vodě odpoledne, žába tam nebude. Musíte přijít brzy ráno a žabku si v pohodě vyfotíte. Ale stále se učím něco nového. Stalo se mi však několikrát, že to, co psali v literatuře, nebyla pravda. Zvířata se chovala třeba úplně naopak.
Jakou techniku při focení používáte? No, kdybych to měl vyjmenovat, bylo by to na dlouho. Dejme tomu, že vyrazím do lesa na víkend a vezmu si s sebou jen to, co budu potřebovat. Dostanu se tak k devadesáti kilům vybavení. A to tahat na zádech, není vůbec žádná sranda.
Fotíte některá zvířata obzvlášť rád? Ne, to se takhle říct nedá. Každé zvíře má svoje. Praxí jsem se taky naučil, že si přesně nemůžu naplánovat focení konkrétního zvířete. Člověk míní, příroda mění. Fotit ptáky je hodně náročné. Savci, když vás necítí a neplašíte je, tak se dají vyfotit. Ale pták, ten vás nesmí vidět vůbec. Proto je většinou fotím z krytu.
Zažil jste při focení určitě spoustu adrenalinových situací, prozradíte našim čtenářům nějakou? Na jaře jsem fotil v Karviné volavky a musel jsem kvůli tomu vylézt na strom do výšky čtyřicet metrů. Jako tesař se výšek nebojím, ale lézt tak vysoko a riskovat pád dolů s baťohem, ve kterém je výbava za nějakých dvě stě tisíc, tomu říkám adrenalin. Taky jsem zažil šílenou bouřku v Dolomitech v Itálii ve výšce čtyř tisíc metrů pod vrcholem. Jel jsem tam fotit kamzíky a kozorohy. V noci, když jsem spal ve spacáku, přišla bouřka. Asi dvacet metrů ode mě začaly práskat blesky v intervalu tří minut. Tehdy jsem měl opravdu strach a říkal jsem si, že když se dožiju rána, bude to fajn.
