Sarah Marquis: Pěšky a daleko

Švýcarka s neúnavnýma nohama byla neuvěřitelná už jako dítě. V osmi letech se vydala na procházku se psem a přitom objevila jeskyni plnou natolik fascinujících a přítulných netopýrů, že v ní musela okamžitě přespat. Její matka a místní policisté si užili bezesnou noc a Sarah dobrodružství, které později znásobila extrémními koeficienty času, vzdálenosti i nebezpečí. V sedmnácti naskočila do koňského sedla a přejela tureckou Anatólii.

Třicítku oslavila během sedmnáctiměsíčního pochodu Austrálií a na konci měla v nohou přes 14 000 kilometrů. Tou dobou už věděla, co znamená přejít Andy (7000 km) nebo Spojené státy od Kanady po Mexiko (4260 km). V červnu roku 2010, na své osmatřicáté narozeniny, vykročila ze sibiřského Irkutska na jih a o tři roky později dorazila do Austrálie.

„Jsem součástí přírody“

Když na takovou cestu vyrazí osamělá žena s výstředním vozíkem, musí počítat i s nepříjemnými chvilkami. V mongolské stepi ji obtěžovaly hordy místních koňáků, v laoské džungli na ni patnáct chlápků namířilo samopaly a odlehčili jí o pár cenností, dostala horečku dengue a poznala, co znamená kvalitní tropické delirium. A odměna? „Po šesti měsících chůze hluk v mé hlavě ustal,“ podotkla k tomu Sarah.

Sarah Marquis | Zdroj: Lide a Zeme

„Znáte ten pocit: když o někom přemýšlíte, zároveň slyšíte v hlavě jeho hlas a vidíte jeho tvář. Po šesti měsících tohle začne blednout. A po dvou letech se stanete součástí přírody. Zbystří se vám smysly: zvíře cítím už z dálky, stejně jako člověka. V Gobi jsem cítila šampon ve vlasech jisté turistky na kilometr a říkala jsem si: Panebože, nablízku je člověk!“ říká. „Pro mě je chůze víc než chůze. Připadám si jako můstek mezi přírodou a lidmi,“ vyznává se Sarah a dodává, že to chce odhodlání, ale dokáže to kdokoli.

Článek vyšel v časopisu Lidé a Země