S tancem začala už v maminčině břiše
Pětatřicetiletá dcera tanečních mistrů Romana Motlová nezná na otázku, odkdy tančí, přesnou odpověď. „Řekla bych, že jsem začala už mamince v bříšku,“ směje se. V dětství pro ni býval nejstrašnějším trestem zákaz chodit na tréninky.
Kdo všechno u vás tančí?
Rodiče. Maminka milovala tanec, a protože tatínek miloval maminku, tak začal taky tancovat. Bratr vydržel do patnácti, než u něj zvítězily počítače. A samozřejmě já.
Co je náročnější, „latina“, nebo „standard“?
Obojí je velmi těžké. Latinskoamerické tance jsou mému srdci bližší.
Kdy s tancováním začít a kdy končit?
Co se týče té spodní hranice, maminka se mnou tančila, už když mě nosila. A tančit mě snad učili dřív než chodit. V té horní mi připadá, že jsme zaostalí za světem. Tam ve standardu a vážnějších tancích soutěží pětašedesátníci i starší.
Takže vám v dětství nevadilo, když vás nutili do tance?
Ne, naopak. Trest pro mě byl zákaz tancování.
Měla jste nějaké taneční vzory?
Ve třinácti, když člověk začíná vnímat svět, a já jsem vyrůstala v komunismu, tady žádné vzory nebyly. Obdivovala jsem Michaela Jacksona. Jeho styl, preciznost, kvalitu provedení, profesionalitu. Díky němu jsem se začala sama učit angličtinu.
Kolik jste na parketě vystřídala partnerů?
Tak pět nebo šest. Vždycky po pěti letech.
Co ponorková nemoc?
Právě kvůli ní je výběr partnera důležitý. Jsme spolu hodiny na cestách a v hotelech. Takže to musí být nejlepší kamarád a pak taneční partner. Oba se musíme respektovat. Ponorka taky existuje, ale protože máme společný cíl vyhrát soutěž, nesmíme si dovolit konflikty. To ovlivňuje výkon. Můj nynější partner je zlatíčko. Oba máme své životní partnery, oběma to funguje dobře, proto máme výsledky i ve světě. V žebříčku jsme z 320 párů osmí.
Jak to vypadá před závody?
Snažíme se nekomunikovat se světem, protože se musíme soustředit na výkon. Několik měsíců předem máme tréninky před a po práci až do jedenácti večer a pak celé víkendy. S rodinami řešíme jen podstatné věci, ignorujeme všechny špatné zprávy. Dvě až tři hodiny před soutěží jsou přípravy, aby bylo všechno stoprocentní. Hnědění těla, úpravy šatů, vlasů, make-up. Těsně před vystoupením se uklidňujeme různými rituály.
Na kolik vyjdou jedny šaty?
Od patnácti do třiceti tisíc. Nejsem milionářka. Mám sedmery a snažím se je upravovat a kombinovat.
Je důležitá jejich barva?
Velmi. Když má dvanáct holek na parketu červené šaty, nemůžu je mít taky. Na závody si vezu tak patery a partner několik košil. Volíme šaty, abychom se co nejvíc lišili, byli vidět a nikdo si nás nespletl. Po úsilí, které tomu věnujeme, nemůžeme zapadnout do davu.
Co když se s nimi něco stane?
To je běžné. Šaty povolí a držíme je zuby nehty. Partnerovi se rozváže tkanička, rozbije se zip u kalhot.
Vypadnou i kroky?
Mockrát. Ale čím víc trénujeme, tím se víc známe a víme, co asi druhý udělá, a máme na to finty. Při tanci na sebe nesmíme mluvit, a tak si předem řekneme, jak druhý zareaguje. Není to takové faux pas, abychom se zastavili a koukali na sebe, to se nám ještě nestalo.
Neláká vás StarDance?
Přemýšleli jsme, že bychom do toho šli, ale termín se nám kryl s přípravou na mistrovství světa a to bylo důležitější než televize. Nevyjde ani teď, protože od podzimu máme přípravy na mistrovství světa ve Francii 10. prosince a tam bychom chtěli stát na bedně. StarDance znamená podepsat smouvu a mít čas čtyřiadvacet hodin denně. To by bylo stresové. Navíc oba máme práci.
Jakou?
Já jsem vedoucí kanceláře ředitele jedné pražské společnosti. A Martin dělá obchodníka pro stavební společnosti. Na tréninky se scházíme po šesté hodině. Prakticky až můj šéf řekne, že můžu jít domů, a soboty, neděle, kdy máme volno.
Několik let jste nebyla ve Strakonicích vidět. Přerušila jste kariéru?
Ne, nikdy. Do šestadvaceti jsem ji dělala, pak jsem na sedm let odjela do Anglie. Tanci jsem se věnovala i v Londýně, kde jsem učila salsu a jezdila s taneční show. Po návratu domů jsem začala s latinou, takže jsem měla jen pauzu českou.
Vaši rodiče nikdy taneční lakýrky neodložili. Co vy?
Rodiče vedli celý život taneční kurzy. Věk jim teď nedovolí, co dříve, a tak mají taneční klub s asi padesáti dětmi od pěti do šestnácti. Vychovávají je k tanci a společenskému chování. I já jednou začnu učit děti nebo dělat choreografii. Je to droga, na které je člověk závislý.
Úspěchy páru Motlová-Macoun
Leden 2010: vítězství na Mistrovství ČR v latinsko-amerických tancích v kategorii nad 35 let
Srpen 2010: 7. místo na mezinárodním tanečním festivalu ve Stuttgartu.
Prosinec 2010: 10. místo na mistrovství světa a 2. místo v soutěži světového poháru.
Pár Motlová - Macoun je osmý z 320 párů světového žebříčku.
